A tak jsem si začala šlapat svoji brázdu. Číst, ptát se, sledovat dokumenty týkající se celosvětové produkce masa i mléka a postupně jsem si stavěla hrubý obrázek o tom, jakou cestu jídlo urazí, než mi skončí na talíři. Jak živočišné produkty tak veškeré produktové potraviny, u nichž mě dřív zajímala jen chuť a ne složení.
První fáze mého přechodu na alternativní stravu byla zděšení. Začala jsem panikařit z toho, že je v potravinách tolik "jedů", že lidé jedí mnohem více, než v podstatě potřebují, a že své zdravotní problémy svádí na genetiku místo toho, aby se podívali do lednice. Ano, soudila jsem, šklebila se při pohledu na ty, co si kupují salám a debaty o nezdravých návycích ve stravě byly v mé rodině minimálně obden. Byla jsem pokrytec a zapomínala na to, že jsem si ještě nedávno koupila Snickersku. Ale touto počáteční fází si projde velká část vegetariánů či veganů. Nemyslí to s vámi zle, když vám mluví do jídla, to si nemyslete. Pouze vás a zejména sami sebe ujišťují o správnosti jejich "cesty".
V Brně jsem postupně poznávala ostatní příznivce veganského způsobu života, nadšeně se zúčastňovala veganských oslav, setkání, společných večeří. Ano, veganská večeře může někomu znít jako schůze sekty. Ale zkuste si představit, jak je příjemné jíst společně se stejně smýšlejícími lidmi, aniž byste byli středem pozornosti z tak banálního důvodu, jako je obsah vašeho talíře. Žádné odpovídání na dotazy „A tohle je co?" „A je v tom dost živin?" „To je hrozně náročné takhle vařit, ne?" a mnoho dalších.
Přesně to jsem tehdy potřebovala, někam patřit. Jenomže každá mince má dvě strany a já časem začala rozlišovat ty, kteří na veganství přešli z čistě etických důvodů a jsou stále ještě mírně nenávistní vůči společnosti. Dále ty, kteří si koupí vše s nápisem vegan, aniž by hleděli na původ potraviny a adorují tofu bez vyzkoušení lokálních surovin. Časem jsem poznala i vegany, kteří se odpojili z těchto kruhů, odstřihli slovo vegan z popisu své osoby a prostě tak nějak přestali být v křeči.
Po několika letech stravovací askeze, pokusů o vitariánství a podvýživy či naopak nějaké to kilo nadváhy způsobené bezbřehým nadšením z existence veganských restaurací (protože veganské neznamená dietní, to je ale překvapení) jsem vystoupila ze škatulky "vegan" a vytvořila si škatulku "Moje tělo". Protože na internetu si můžete najít sto článků s názvem Jak správně a zdravě jíst, ale jejich autoři (včetně mě) se do vaší kůže nikdy neobléknou.
Kdo vlastně jsem?
Děvče z vesnice, které se řídí především intuicí. Mám úzký vztah k přírodě a všem surovinám, které nám nabízí. Od těch, které si vypěstujeme až po ty volně dostupné - bylinky, jeřabiny a další plodiny. Přesto, že mám ráda exotickou kuchyni a ráda zkouším, ráda se vracím k zapomenutým či podceňovaným surovinám. V mých receptech najdete většinou často se opakující názvy, jako je pohanka, jáhly, cizrna, různé luštěniny, bezlepkové mouky a tak dále. Věřím, že právě z těchto druhů potravin se dá vykouzlit mnohé a to v jakoukoli roční dobu.
Nevadí mi strávit přípravou jídla několik hodin, pokud vařím pro druhé. Sama jsem však zastánce rychlých a jednoduchých jídel. Pod termínem jednoduché jídlo si v mém případě představte minimální počet kombinovaných surovin. Za léta hledání jsem přišla na to, že čím jednodušší pokrm je, tím šťastnější je moje tělo. Takže pokud máte zažívací potíže, těžce se vám usíná nebo pomalu ztrácíte chuť k jídlu, dám vám radu: zjednodušujte. Nechte odpočívat žaludek i chuťové buňky. Jedině potom získáte přehled o surovinách, které se tváří nevinně, ale nadělají v těle paseku. Nicméně vás čeká, krom tohoto typu receptů, třeba recept na kokosovou polévku či sushi závitky. Vaření je zábava, nebojte se zkoušet.
Ve zkratce jsem tedy člověk, co nejí živočišné produkty, vyhýbá se lepku, cukru, produktovým potravinám a snaží se jíst sezónně a lokálně.
Ale jídlo má být lék a radost, ne stresor.
Takže si tu koblihu k voňavé ranní kávě klidně dejte, hlavně, když vám udělá radost. A příště třeba zkusíte něco z mých tipů na snídani, hm?
