Nespokojenost ano, dokonalost ne
Vždy je co zlepšovat, o tom není pochyb. Nespokojenost je skutečně matkou pokroku a je naprosto v pořádku, když nechcete usnout na vavřínech a chcete být celkově lepší. Nicméně, nemělo by se vám to vymknout z ruky. V touze po dokonalosti, ovšem bez sebereflexe a kritického myšlení, se vám snadno může stát, že od vás začnou lidé dávat ruce pryč. Nikdo totiž reálně dokonalý není, ví se to a dokonce jsou rádoby dokonalí lidé spíše neoblíbení. A proč? Protože je to podezřelé, neosobní a protivné.
Ruku na srdce. Je vám lépe s člověkem, který má své chyby, ví o nich a snaží se na nich pracovat, rozebírá je s vámi nad sklenkou, tam si posteskne, tady upustí slzu, nebo s člověkem, který se snaží být až roboticky bezchybný, kontroluje se za každé sebeformálnější situace a nemáte s ním tak nic společného? Ano, bližší vám jistě bude člověk, který má a zná své limity. Je lidský, ne dokonalý, ale lidský.
Dokonalost vede k odcizení
S chybujícím a nedokonalým člověkem, který má své radosti i strasti, vás bude něco spojovat. Něco, co sama znáte. Maličkosti i fatality všedních dnů. A o všedních dnech, s veškerou jejich běžnou náplní, obyčejný lidský život je. Každý den nás může něco posunout, ale taky pořádně sejmout. Jenže touha po dokonalosti dřív nebo později vede k přetvářce. K přetvářce při prezentaci sebe sama na sociálních sítích, k přetvářce před kolegy i známými, k přetvářce v kruhu rodinném. Nikdo a nic není dokonalé, nic není jen zalité sluncem.
Jenže my chceme být dokonalé. A jako dokonalé přece nepůjdeme nikam fňukat, jak nedokonale bychom to pak před ostatními vypadaly? A to je další kámen úrazu. Při honbě za vlastní dokonalostí, o kterou koneckonců nikdo jiný, než my samy, nestojí, si po čase ani nevšimneme toho, že jsme se druhým odcizily. Ztrácíme soudnost, zkreslují se nám důležitosti i banality každodenní reality, pokulhává pochopení a v nejhorším případě i slušnost.
Osobnost a zrcadlení
Než si na sebe tedy plést zmíněný bič, pod kterým jednou samy budeme se všemi těmi hrami na PANÍ DOKONALOU pořádně ohýbat unavený hřbet, vyzbrojme se řádnou dávkou nadhledu a mega špetkou flegmatismu. Neřešte tedy příliš, co si o vás ostatní myslí. Koneckonců, každý si o někom něco myslí a vždycky to tak bude. A to ani dokonalost, která však reálně neexistuje, nezmění. Neočekává se od nás dokonalost, ale osobitost. Malá i velká zrcadlení dokonale nedokonalého vnitřku. A to je velký rozdíl. Nesmíme to však chtít špatně a umanutě uchopit po svém.
Být sama sebou je osvobozující
Mimo jiné, začnou být ony hry na dokonalost jednou taky pořádně vyčerpávající. Pádit za dokonalostí v domnění, že vás snad někdo bude mít radši, je vysilující maraton, který nejen, že nikam nevede, ale připraví vás o spoustu opravdových prožitků.
Být sama sebou, půvabně nedokonalá, s potřebou nechat si občas pomoci, být někdy směšná, jindy naivní, tápající, nebo s darem komicky pokazit i to, co pokazit nejde, vám přihraje hromadu zapamatovatelných situací. Takových, které by se vám, jako té dokonalé, nikdy nestaly. Totiž jste-li nedokonalá, jste autentická. A jako autentická máte prostor pro kontrast. Jednou se blýsknete, jindy znemožníte. Tyhle parádní možnosti dokonalí lidé nemají, protože jedou ve svých dokonale dokonalých kolejích, na kterých je nikdy žádné překvapení, které nedokonalý život přináší, nečeká. A to je pak velmi smutný život. Chcete ho žít?
