Již nějakou dobu mi dané téma tkví v hlavě a leží na srdci. Jak ho laskavou formou vynést na povrch a sdílet s širším publikem? Jedině otevřeně a pravdivě, tak se mi jeví v mém životě. Pojďme se tedy společně na téma lidské sexuality podívat.
Kde jsme se ocitli? Jsme dostatečně vnímaví k našim tělům, emocím a vzájemné komunikaci? Poslední dobou mám sama za sebe pocit, že se teprve nyní ocitám svými zkušenostmi na prahu dospělosti. Ráda bych vám převyprávěla velmi výstižný (z mého úhlu pohledu) únorový příběh posledního víkendu výcviku v konstelační celistvosti. Zazněla tehdy mezi námi studenty poptávka podívat se globálně na téma naší skryté sexuality.
Vybráni byli 4 zástupci - za ženy, muže, za ženskou a mužskou sexualitu. Výsledek této konstelace poměrně vyděsil většinu účastníků našeho výcviku a mnohé ženy rozplakal. Pokusím se srozumitelně přetlumočit.
Žena stojí osamocena, pohroužena do sebe, odmítá na /zástupce/ muže jen pohlédnout. Cítí se velmi zraněná za celá staletí našeho vývoje a proměn. Než zažívat další bolest a možná zklamání, raději volí samotu.
Muž stojí v bezpečné vzdálenosti, ženu vnímá, má ji ve svém "zorném poli". Bojí se však udělat sebemenší krok směrem k partnerce. Je si vědom mnohých zranění, tolikrát ji zradil, ublížil, nedostál svému slovu. Cítí se vinen.
Na opačné straně rozehraného "konstelačního jeviště" společně sedí zástupce mužské a ženské sexuality. Zpočátku na sebe velmi upozorňují, volají - tady jsem. Po čase jejich aktivita a hravost polevují, objeví se i pláč mužského zástupce. Ženská sexualita, zdá se, je zprvu plná víry a očekávání, že se něco stane, posune se děj... Vše přerůstá v naštvanost, která se po marné snaze jakkoliv na sebe upoutat pozornost "majitele sexuality" promění v rezignaci a lítost.
Lítost z čeho? Z nepochopení, strachu žít vlastní život a svoji zdravou sexualitu. Zkrátka jít do toho a znovu se pokusit o otevření se partnerovi bez lpění na výsledku. Je to ten pravý/á/? Opustí mě zase /vypovídá obava ženy/? Tady mi nabíhá častý obraz prožitých konstelací - Muž a žena se k sobě přiblíží, zbývá ještě poslední krůček, kdy by žena mohla spočinout v bezpečném náručí dosavadního partnera. Najednou nastává situace, že muž ze vztahu doslova prchne, vypaří se, přestane komunikovat. A tady se nabízí téma rozepsat se v otázce zranění za celé generace našich předků. V této době je otevřena široká škála možností vnitřní práce na poli partnerském, téma závislých vztahů a učení se v rámci vzájemné komunikace.
Volba je na nás. Chceme žít sólo, ve vztahu závislém či na poli bezpodmínečné lásky? Tolik dnes známé spojení, že? Teorie je jedna věc, dokud ji neověříme praxí a opravdovým soužitím na poli partnerském, s možnými propady, odkrýváním našich zranění a vzájemným uzdravováním se, mohli bychom filozofovat donekonečna. Z hlediska naší duše samozřejmě můžeme /však duše je věčná/, s ohledem na naši současnou fyzickou schránku - "vozítko pro tento život, abychom mohli procházet lekcemi učení /se/", je náš pozemský čas jednoho života vymezen. A na každém z nás je, jak s ním naložíme. V jakých oblastech našeho života se chceme zdokonalovat, /sebe/poznávat, sdílet v ženských kruzích /kde můžeme více pochopit a navnímat naši ženskou esenci/ nebo jen tak plynout v běžném životě našich každodenních starostí. A to je i pro mě výzva. Z hlediska poznání jsou strhávány masky nás všech, jsme vyzýváni být pravdiví a opravdoví v každé chvíli našeho bytí.
Věřte, že i já se v tom občas docela slušně topím. A jak to máte vy? Jak vnímáte své tělo a svoji sexualitu?
