Pozvolný společenský ústup od tradiční rodiny nemění nic na faktu, že úloha prarodičů při výchově i vzdělávání jejich vnuků je nezastupitelná. Bezpodmínečné lásky pro děti není nikdy dost a pomoc, kterou mohou prarodiče nabídnout svým dcerám a synům, je příjemným bonusem, jež nemůže nic nahradit.
Zapojení prarodičů do chodu domácnosti jejich dětí je nepřeberná
Někteří se tváří, že zmizeli z povrchu zemského, jiní naopak přebírají i funkce rodičů a ti ostatní s větší či menší snahou věnují své síly ve prospěch svého rozšířeného rodinného klanu. Nutno ale podotknout, že láska k vnoučatům nevzniká automaticky, ač je to na první pohled nepochopitelné. Evoluce hraje při vytváření vztahů mezi generacemi důležitou úlohu, kterou si mnozí z nás vůbec neuvědomují, a vystavují se tak zbytečnému zklamání z nemožných očekávání.
Pokud vynecháme z hodnocení starší muže a ženy, kteří v důsledku svého rozhodnutí nebo postoje cíleně nevyhledávají kontakty s dětmi svých synů a dcer, dokázala věda stanovit obvyklé pořadí blízkosti prarodičů k vnukům a vnučkám tímto prokazatelným způsobem. Nejužší vztah má ke svým vnukům babička od matky, hned za ní následuje dědeček od matky, potom babička od otce a nejsložitěji navazuje vztah s prapotomky dědeček od otce.
Čím se liší citová vazba prarodičů?
Vysvětlení této posloupnosti vědcům poskytla sama příroda a její zákonitosti, konkrétně poznatky z genetiky. Základní téze je jasná. Máma bývá vždy přesně daná, ale táta si svým otcovstvím nikdy není jistý na 100%. Dávají mu za pravdu i vědecké výzkumy, které se shodují na faktu, že celých 5 – 10 % mužů v rodinách vychovává nevědomě „kukaččí“ dítě jako vlastní.
Tato informace jako kdyby byla vypálena hluboko do podvědomí každého chlapa a od toho se i odvíjí hloubka a rychlost vytváření jeho vztahů s potomky. A to nejenom v linii otce, ale také dědečka. Zatímco matka mámy má také stoprocentní jistotu, že její vnouče musí být opravdu vlastní, otec tatínka ji má na nule. Zbývající dva prarodiče se procentuálně potácejí mezi oběma čísly.
Do blízkosti vztahů zasahuje také první čas prarodičů strávených s narozenými prapotomky. Obvykle se v porodnici jako první objevují rodiče matky a také bývá v našich končinách zvykem, že především v prvních dnech po návratu z porodnice se do intenzivní péče o vnuka nebo vnučku zapojuje matka čerstvé maminky. Nikoho proto nepřekvapí, že o první hlídání je také požádána zrovna ona.
Odstrkuje prarodiče od prapotomků jen evoluční a genetický zvyk?
Ne. O silném poutu mezi generacemi rozhodují i jiné faktory než ty přírodní. Citové naladění z původní rodiny, počet vnuků, zdravotní i finanční stav prarodičů, vzdálenost mezi všemi a v neposlední řadě i dovednosti, které umožňují být starší generaci v online kontaktu, mohou blízkost mezi členy rodiny buď prohloubit, nebo utlumit ke škodě všech.
Ne každý člověk se zákonitě stane top prarodičem
Chování prarodičů se neřídí podle žádných předem daných pravidel. Dokonce může vzniknout i situace, že oba mohou úplně jinak přistupovat k rodinám každého svého dítěte. A aby to nebylo málo, je známo mnoho příběhů, které vyprávějí o lásce a upřednostňování jen jednoho z vnoučat a ignoraci těch ostatních. Děti i vnoučata, která stojí v pozadí, mohou zažívat pocity bezmoci a reagovat na vzniklou situaci s rozhořčením až agresí.
Jedinou pomocí je společný rozhovor, který má šanci na úspěch pouze v případě, že všem půjde o vzájemné pochopení, vyjasnění situace a každý ze zúčastněných dokáže uhnout ze svých dosavadních zásad a naladí se na možný kompromis. Pokud prarodiče nejsou přístupni nějakému vysvětlování, nezbývá rodičům, než přizpůsobit kontakty svých dětí s babičkou a dědou tak, aby to děti neranilo.
Trpí-li vaše rodina podobnou nespravedlností, obrňte své nervy a nikdy babičku a dědu nezatracujte. Situace se totiž může kdykoliv změnit a případný obrat překvapit všechny v rodině. Nebylo by to v rodinných dějinách poprvé ani naposledy!
