Vidět neznamená vědět
Příjemné všední dopoledne. Slunce svítí, vítr mírně vane a čas se spíš tak mile plouží. Sídliště je liduprázdné, a tak nasávám ten klid. Vůni vzduchu i ten zvláštní podtón, který tohle období mezi zimou a jarem vždycky nabízí. Kolem mě nic. Žádný shon, ani stres. Nebýt monotónně hrkacího zvuku dětského odrážedla, na kterém se bezstarostně zrovna prohání moje ani ne dvouletá dcera (která mi ale současně taky už pětkrát přejela nohu, třikrát si byla jistá, že jí ta lampa uhne a poprvé si vítězoslavně utřela nos do rukávu), asi bych si myslela, že město vyhlásilo nějakou evakuaci a já ji zřejmě prošvihla. Kromě drobné stařenky a jejího psa, nikde nikdo. Ticho, naprostý klid a pohoda. Procházím uličkami důvěrně známého města, které je mou domovinou celý život. Znám tady každý kout. Tedy pocit bezpečí na stupnici od nuly do deseti v ten moment? Sto tři. A pak hned v zápětí? Mínus čtyři tisíce. Proč? Protože můj pohled zavadil přímo o ně. Protože jsem je našla. Protože si tam ležely v trávě jako by nic. Štíhlé, průhledné, ostré, ale taky hrůzostrašné, chladnokrevné, nebezpečné a hlavně POUŽITÉ. Dvě použité injekční stříkačky.
To bychom měli. Dopolední seznam tedy čítá dvě použité jehly, jedno neohrabané dítě, které se v jednom kuse válí v trávě plus vetchá stařenka venčící poloslepého pudlíka, který si hodlal místo objevu náležitě očuchat. A já, trochu vyšokovaná svým nálezem. Svoje dítě jsem tedy v cuku letu odšťouchala na jiné místo a stařičkou paní jsem upozornila na to, že její psí miláček není momentálně úplně v bezpečí. Poděkovala a odešla domů. V tu chvíli jsem tam s jehlami osiřela. I já jsem měla chuť to zabalit a běžet do útočiště svého bytu. Jenže co ostatní? Co až se odpoledne naplní sídliště batolaty, většími dětmi, psi a jejich pejskaři, zamilovanými dvojicemi, maminami a lidmi vracejícími se z práce? V tu chvíli mě ze stavu mrazení a konsternace vytrhne zvonění mobilu. Přijímám tedy hovor a slyším klidný a charismatický hlas mého velkého oblíbence. Po pár prvních větách mu skáču do řeči (jakkoliv to sama nemám ráda) a slyším se říkat: „Hm, hm, to je všechno hezké, ale představ si, našla jsem injekční stříkačky. Fuj, viď?“ Bez rozmyslu mužský hlas na druhé straně opáčí: „A víš, co máš teď udělat, že? Neprotestuj a pěkně polož telefon. Pak vytoč číslo vaší městské policie a řekni jim, co jsi objevila! Vidět totiž neznamená vědět. Ty vidíš, že tam leží, ale ostatní to neví. A já ti děkuju, že se díváš kolem sebe a můžeš tak sem tam ochránit i ostatní!“ Běželo mi hlavou, že na to bych přece přišla i sama. Ale je to tak? Skutečně přišla? Neopustil by mě v tu chvíli selský rozum, který by velel ZAVOLAT? Chtělo by se mi zdánlivě plašit? A kolik z nás by se nad nálezem jen zhnuseně otřepalo a šlo si po svém? Tuhle otázku si musí zodpovědět každý sám. A každý z nás také musí začít sám u sebe. Můžeme toho spoustu přehlížet, ale také spoustě nepříjemnostem zabránit. Příště to totiž můžete být vy a vaše batole.
Letem světem závěrem: Jak se v téhle situaci zachovat?
- Myslete na bezpečí svoje i ostatních a zavolejte určitě na pomoc městskou policii. Přijedou a nebezpečný odpad patřičně zlikvidují.
- Nikdy se, v sebemenším zmatku nesnažte tento “nepořádek“ uklidit sami!
- Upozorněte ostatní, kteří se poblíž místa nacházejí.
- Nesahat, nezkoumat, ale nepřehlížet :)
