Ať už jedeme s Italem kamkoliv, vždy to má pořádné grády. Prostě vždy následuje nějaký polo katastrofický scénář. Tím myslím katastrofický z pohledu Italů. Oni totiž vážně umí udělat drama ze všeho. Takže i ze sněhové bouře, která nás letošní hory potkala. A už jsem si myslela, že si tentokrát žádnou vtipnou historku nezapíšu, když jsme všichni zdraví a živí seděli v autě a mířili po víkendové lyžovačce zpět do Verony. Ty menší aspekty jako porouchané auto uprostřed noci při cestě na hory či incident na sjezdovce, kdy jsem šla vinou mého drahého k zemi a pak se kvůli tomu všichni další hodinu hádali (samozřejmě moje verze, on by vám incident popsal trochu jinak), ani v potaz neberu.
Po třech dnech skvělé lyžovačky v areálu Val di Fassa, italské Dolomity, jsme se v neděli večer pobalili a vyrazili domů. Textové zprávy typu: “Sněží, dávejte pozor!” či “Vyjeďte brzy, sněží!” od starostlivých italských maminek všichni ignorovali. Ještě jsme v poklidu šli na pořádnou pizzu před odjezdem, protože naše neomylná GPS navigace (nevím, zdali tady pocítíte dostatečnou ironii) nám hlásila tři hodiny do cíle.
Zatímco jsme si pochutnávali na božské pizze, z nebe se sněhu sypalo více a více. Koho by vůbec napadlo znepokojovat se nad hustým sněžením, když vše vypadalo tak krásně pod sněhovou pokrývkou. Ani mi v tu chvíli nedošlo, jaký problém sníh v Itálii obvykle vyvolává.
Po deseti minutách potkáváme první auta stojící na krajnici. První odpadlíci, kteří si vyrazili na letních gumách. Klasika, nic překvapujícího! Jediná starost Italů je být pořádně chic od hlavy k patě, zimní řetězy, lopata či další pomůcky do auta se zdají být vedlejší. Po pár metrech zabrzdil mírný kopeček i nás na zimních gumách. A nebyli jsme sami. Nás všechny, co jsme se tam tak pěkně zoufale sešli, čekala výzva v podobě nandání zimních řetězů!
Asi tak prvních dvacet minut nám zabralo jenom rozmotávání řetězů. Pak přišla na řadu ta horší část, nazutí. Čtyři chytré hlavy v autě, alespoň když debatujeme o něčem, tak se každý zdá být chytrý víc než dost, jenže jakmile došlo na nandávání řetězů, naše chytrost se rychle vytratila. A protože já jsem z naší posádky byla ta jediná zkušená, chápejte jako ta, co pochází ze země, kde přece sněží pořád, všichni začali obracet zrak na mě. Jenže já nikdy řetězy nenandávala, pokaždé jsem jen přihlížela, jak to dělají ostatní, ti zručnější. Kdybych se byla bývala více angažovala v předchozích letech, mohla jsem se teď blýsknout jako hvězda. Naštěstí existuje pomocník YouTube, kde najdete pomoc na všechno! Zkoukla jsem, pochopila jsem, vysvětlila jsem a tu práci už jsem nechala na chlapech. Zpětně si teď říkám, co mě to v danou chvíli napadlo, když jsem to většinou já u nás doma, kdo leze po žebříku a něco spravuje, zatímco Ital něco vaří nebo leští hadříkem koupelnu!
Po 45 minutách jsme na ty řetězy koukali s čím dál větší beznadějí. A všichni další Italové kolem nás na tom byli stejně. Jenže zoufalí Italové nemlčí. Řvou jeden na druhého, hádají se, rozhazují rukama všude možně, prostě dávají průchod svým emocím. Tak se kolem nás všichni jenom hádali.
Mým jediným dalším úkolem bylo stát a svítit na pneumatiky, místo toho jsem však zírala na všechen ten chaos kolem, jak po sobě všichni řvou, jak italské paničky s nadělanými vlasy (vlasy mají Italky prostě vždy upravené) v dokonalých outfitech podle posledních trendů klečí na zemi a špiní si bundičky o kola, zatímco jejich manželé si jak pašové sedí za volantem a snaží se pohnout s autem. Dokonalá scéna, jak z nějaké starší italské komedie.
A tak jsme se všichni, Italové i Češka, ukázali jako zdatní profíci na teorii, ale ta praxe už nám nikomu vůbec nešla. Švagr Ital už neudržel nervy na uzdě, zatáhl za řetěz a utrhl kus plechu na autě. Začali nandávat znovu. Po 15 minutách další marné snahy nám svitla naděje v podobě silničářů, kteří konečně prohrnuli silnici. Takže ty řetězy už nám všem byly naprosto k ničemu! Ale zkusili jsme si to a třeba už příští hory budeme zručnější.
Po sjetí z vrcholků nás čekala dálnice. Ta samozřejmě celá stála. A tak jsme dalších 7 hodin popojížděli metr po metru, poslouchali rádio, kde neustále opakovali, jak moc sněží, jakoby si nikdo z nás všech bloklých na dálnici nevšiml, a doufali, že nebudeme potřebovat na záchod.
Tak moc jsem pořád kňourala, jak mi v Itálii chybí sníh, ale po tomhle výletu mám dost na dalších pět let. Rychle jsem pochopila, že je lepší, když v některých státech vůbec nesněží. Ne všechny národy ten sníh zvládnou s noblesou, jak čeští silničáři. A že už na ně nikdy nebudu nadávat, když do dvou hodin nebude odklizený sníh!
Domů jsme dojeli v brzkých ranních hodinách. Kluci šli rovnou do práce a já se šla konečně uložit do postele. Sladký studentský život. A díky našemu výletu, jsem si alespoň rozšířila svoji slovní zásobu. Proč nikoho nenapadlo, dát do učebnic italštiny slovíčka jako “zimní řetězy”?!
