Získá-li dítě z učitele tento pocit, cítí se zcela bezmocné i proto, že postoj rodičů bývá spíše odmítavý, než nápomocný. A přitom řešení nemusí být vůbec složité, často si totiž žák a učitel jen obyčejně lidsky nerozumí.
Vazby dětí ve škole
Dítě tráví ve škole významnou část svého života, a proto tvoří jejich druhou rodinu. Vazby v ní nejsou tak intimní a těsné, o to je však větší a je tedy složitější se v ní zorientovat. Děti jsou intuitivní, přizpůsobivé, a pokud je s nimi slušně zacházeno, obvykle se podvolí a snaží se vyhovět. S některými učiteli se jim to však z nějakého důvodu nedaří, což se brzy projeví na jejich prospěchu, a pak nutně přichází čas pro zásah nejvyšší autority ve školství, kterou je osoba s hrdým titulem “rodič”.
Někteří zvládají zprostředkování komunikace mezi učitelem a svým dítětem s lehkostí zahraničního diplomata. Pokud ale zjistí, že mají s jeho osobou naprosto stejný problém, situace se stává bezvýchodnou. Učitel má v rukávu řadu zásadních obvinění a ratolest jen slzy v případě dívek a pohled zarytý do dlaždiček v případě chlapců. V tom lepším případě. V tom horším mají hlavy plné myšlenek, které milující rodič určitě slyšet nechce. Ovšem řešení špatného prospěchu jinak chytrých a dobře vzdělavatelných dětí nemá nikdo. A nejspíš proto náš vzdělávací systém dospěl k tomu, že děti, které učitelé známkovali dobře až dostatečně, dnes píšou učebnice a zakládají střední školy ve snaze pomoci těm, kteří dorůstají do jejich bývalých lavic.
Objevuje se názor, že k problémům s komunikací mezi žákem a učitelem dochází tam, kde je učitel sice výborným znalcem oboru, který vyučuje, ale už ne tak dobrým pedagogem. Tedy má vynikající znalosti, ale nedokáže je žákům efektivně předat a motivovat je k jejich dalšímu získávání.
V takovém případě rodičům nezbývá, než udělat to, co dítě ještě nedokáže. Odložit emoce vznikající z osobních dojmů a vlastních negativních zkušeností, a pokusit se o racionální, konstruktivní rozhovor s oběma stranami, a tím je spojit. Otevřený a upřímný rodič je pro učitele cenným zdrojem informací jak o žákovi, tak o prostředí, ze kterého pochází, a které mu mohou velmi pomoci přizpůsobit svůj způsob výuky tam, kde poněkud vázne.
Dítě není nádoba, kterou je třeba naplnit, ale pochodeň, kterou je třeba zapálit
Žáci obvykle nemají zájem na špatných známkách, jen nevědí, jak ty dobré získat. Dělají všechno tak, jak si myslí, že je to správně nebo alespoň dostatečně, ale výsledek se přesto nedostavuje. Mohou snadno nabýt přesvědčení, že jsou prostě jen hloupí a přestanou se snažit.
Prvním úkolem rodiče tedy je - nedopustit, aby dítě na své vzdělání rezignovalo. Těžko můžeme naučit cokoliv někoho, kdo se to naučit nechce. Pozitivně motivované dítě je pak schopné samo přijít na to, co mu dělá největší problém a požádat své dospělé o pomoc s jeho řešením. Často stačí i jen trocha upřímného zájmu a pochvala za drobný úspěch k tomu, aby se původně zoufalá situace začala obracet. Tento způsob je daleko jednodušší, než bez konceptu, tedy dlouze a náročně zkoušet, co na které konkrétní dítě tzv. zabírá.
Pro dítě je také důležité pochopit, že i učitel je jen člověk, který může být frustrovaný ze své práce a nebaví jej učit žáky, kteří nemají zájem nebo dokonce kladou aktivní odpor, což se pak odráží na jeho chování k nim. I jedno jediné dítě může pozvednout náladu učitele a celé třídy, pokud ví, jaký je společný cíl a stojí o to, jej dosáhnout.
Nemá smysl čekat na reformu školství, zvyšování platů nebo na novou zázračně inteligentní a talentovanou generaci dětí, kterým půjde vše samo. Děti své životy žijí už teď a tak jak se je naučí žít v tom nadcházejícím školním roce, tak je budou žít i v dospělosti.
