Možná jste se setkali s tvrzením striktních dietních směrů, jež cukr označují za „bílý jed“, který údajně škodí v libovolném množství. Nejprve si tedy uveďme, jak je to s „jedy“. Paracelsus už dávno uvedl: „Je to dávka, která určuje, aby nešlo o jed“. Samozřejmě, že toto plně platilo pouze v minulosti, kdy měli lidé k dispozici jen látky pocházející z přírody, jež působí v právě potřebném množství příznivě. Některé umělé chemické látky sice mohou náš organismus poškozovat v libovolném množství, avšak k nim rozhodně nepaří běžné cukry. Ty se přece nacházejí v rozličných přirozených surovinách. U cukrů tedy platí výše uváděná definice, a proto mohou uškodit teprve tehdy, když jejich příjem překročí určité množství.
Zdravotní potíže obecně většinou nezapříčiňuje samotný příjem libovolné přirozené sloučeniny, jež mnozí označí za viníka nejhorších onemocnění. S výjimkou osob s metabolickými poruchami lze zjevně nepříznivé působení pozorovat až u neúměrného příjmu, což platí i pro cukry a další „koncentrované“ zdroje energie.
Samozřejmě bychom měli brát v úvahu, že spotřeba cukru je u nás značná. Nepřiměřená konzumace rafinovaného cukru, užívaného ponejvíce v potravinářství (např. do slazených nápojů, dortů, zmrzlin, sušenek apod.), zákonitě působí nepříznivě. Jak ale určit, kde u daného jedince začíná nezdravá přemíra? Vždyť každý z nás má jiný energetický výdej a odlišný metabolismus. Co jednomu prospívá, může druhému uškodit!
Nepříznivé dopady ovšem může mít i nedostatek cukru. To lze pozorovat při kolísání krevního cukru (glukózy). Je-li jeho hladina příliš nízká, člověk se nejprve cítí zesláblý a unavený. Nezvýšíme-li včas hladinu cukru v krvi, postižený se může dostat až do bezvědomí. Takže chuť na sladké při větším vyčerpání může být projevem pudu sebezáchovy!
Není cukr, jako cukr!
Někteří si pod pojmem cukr mylně představují všechno sladké. Avšak v přirozených surovinách se nacházejí rozličné sloučeniny, jež vykazují sladkou chuť. Přemíra cukru se týká obzvláště sacharózy, která je hlavně v řepném a třtinovém cukru. Sacharóza se řadí k disacharidům, tzn. skládá se z dvou jednoduchých cukrů (nazývají se glukosa a fruktosa). V těle se sacharóza štěpí na tyto základní jednotky, k čemuž jsou potřené vitaminy skupiny B, vápník, hořčík a další nepostradatelné látky. Jelikož bílý cukr neobsahuje téměř žádné minerály ani vitaminy, odčerpává je z těla.
Tyto skutečnosti jsou obecně známy, což nemálo lidí vede k upřednostňování hnědého nerafinovaného cukru. Aby to bylo ovšem přínosné, měl by být v BIO kvalitě. Pokud by totiž hnědý cukr pocházel ze znečištěných surovin (např. těžkými kovy, pesticidy atd.), tak bychom se jím přiotravovali. Není-li tedy hnědý cukr z čistých surovin, může škodit více než bílý, z něhož byla většina toxinů odstraněna rafinací.
Rovněž bychom si měli uvědomit, že i hnědý cukr může přispívat k přemíře. Obsahuje totiž také sacharózu, která se musí nejprve rozštěpit na jednoduché cukry. A teprve po jejich přechodu do krve náš organismus pozná, že máme dost a reguluje preferenci chutí.
Pro vysvětlení: jestliže se hladina krevního cukru dostane nad určitou hranici, přestáváme mít chuť na sladké
To je známé třeba u medu, jehož nemůžeme najednou sníst příliš moc – během chvíle jsme jím „přeslazeni“. Med totiž obsahuje převážně jednoduché cukry, které rychle přecházejí do krve. Proto se jeví jako smysluplné sladit domácím medem, který mimo jiné obsahuje enzymy, minerály a stovky dalších příznivě působících součástí.
Chcete-li snížit příjem běžného cukru, můžete místo něj též užívat různé přirozeně sladké suroviny. Připomeňme si zpracované ovoce – výbornou sladivost mají třeba sušené rozemleté hrušky. V době jejich sklizně je můžete užívat ke slazení přímo: nastrouháte-li hrušky, lze je přidávat do kaší, pečených zákusků i jinam.
Někteří lidé užívají ke slazení javorový sirup, jenž obsahuje dostatek minerálů, a proto by měl být zásaditý. Ve zdravých výživách lze také sehnat další sirupy, jako je např. ječný, agávový, rýžový apod. Jejich nevýhodou je ale poněkud vyšší cena a relativně nižší sladivost, jakož i vedlejší pachuti, které mohou někomu vadit. Ani jejich výroba a dovoz většinou nebývají zcela ekologické.
Proto není nad náš klasický med, jenž by ovšem měl pocházet od včel, které jej sbíraly v čistším prostředí. To lze očekávat u kvalitního domácího medu - hlavně u lesního, nebo u jedno druhových, jako je lipový apod. Neznáme-li ovšem producenta medu, bezpečnější je nakupovat BIO med.
