Je až k neuvěření, kolik námahy stojí člověka získat a udržet si „dobré věci". Naopak ty špatné nám vchází do života samy. Nikdo je nečeká, ani si je nepřeje, a přesto vtrhnou do naší blízkosti, a vypudit je od sebe znamená dřinu ještě větší.
Stejná premise platí i pro naši náladu.
Kolik podnětů musíme vyhledat, abychom vykopli náš ne příliš radostný stav mysli do sféry veselosti! Vyhledat přátele, dopravit se do nákupního centra, zajistit si klid pro oblíbenou hudbu, dojít do kina nebo do divadla, risknout návštěvu sportovního utkání, ukuchtit dobré jídlo, vymyslet nebo se dostat na akci s příjemnými lidmi, aspoň hodinu strávit s oblíbenou knížkou, sehnat někoho na sex, jít se projet na kole, mít štěstí a objevit v televizi vtipný pořad…
Naproti tomu špatná nálada vzniká sama od sebe. Objeví se dřív, než lusknete prsty! I když se v té dobré zrovna topíte.
Proč to tak je?
Za vším je třeba hledat mozkovou chemii, konkrétně biochemické látky označené jako euforigeny. V radosti zaplavují naše tělo a vyvolávají mylný dojem, že to tak bude už na trvalo. Chyba lávky! Zhruba za dvě hodiny je všechno jinak a my se postupně suneme do nečekané nevrlosti. A v ní setrváme pěkně dlouho. A pokud bychom se sami nesnažili, klidně celý život.
Dobrá nálada je vykoupena NÁMAHOU. Ať se nám to líbí nebo ne. To je opravdu jediná možnost, jak nepohodu porazit.
Když jste malé dítě, máte to jednoduché. Buď si radost vyrobíte z tisíce podnětů, které se kolem vás objevují, nebo začnete pofňukávat v blízkosti rodičů a dožadovat se od nich zabavení. Toto privilegium dospělý člověk ztrácí a musí si pomoct sám. Je určitým znakem infantilizace, když v nedělním popoledni přijde žena k muži a řekne mu s nápadně podobným naříkavým hlasem jako pětiletá holčička: „Karle, já jsem tak otrávená. Udělej něco!" Zamilovaný Karel snese modré z nebe, což je v pořádku, ale ve výsledku bude mít v budoucnosti na starost o jedno dítě více.
Jak ovlivňuje změna momentálního rozpoložení obou partnerů vzájemný vztah?
Docela hodně. A člověk neznalý z toho pak vyvozuje naprosto nesprávné závěry. Třeba, že se k sobě vůbec nehodíme.
Tak jak to tedy chodí v páru s náladou?
Jednoduše. Jste spolu a náramně si notujete. Můžete klábosit o čemkoliv, dělat spolu cokoliv, aniž by to toho druhého rozházelo. Poučení partneři ale vědí, že po maximálně dvou hodinách je nutné se rozdělit a jít si každý za svou prací nebo odpočinkem.
„Milá ženo/milý muži, je mi s tebou fajn, ale teď budu zase na čas dělat něco sám/sama a tobě dovolím vedle sebe maximálně dýchat, a to ještě nevím, jestli mně to nebude vadit. Až můj mozek zase vyrobí zásobu radosti, můžeme se pustit opět do společného bytí."
A to taky pěkně rychle provedou. V celkové pohodě tak stráví nejednu spokojenou sobotu a neděli a o dovolené nemluvě.
Nepoučení partneři budou ve jménu lásky nebo rodiny trvat na společně stráveném času, a tak se každý víkend vymáchají v nepohodě a zlosti a budou se navzájem obviňovat, kdo za to může.
Když totiž nebudete respektovat pravidlo dvou hodin, na vlastní kůži zažijete nejzákladnější ustanovení párové pohody:
Jeden z dvojice má dobrou náladu a druhý špatnou. Zvítězí určitě ten se špatnou, a ještě nakazí svého partnera!
V tomto případě totiž funguje tzv. instinktivní ping-pong.
Muž naštve ženu a uleví se mu. Bohužel, automaticky popudí svoji partnerku, ta všechno okamžitě vrátí a rozčílí muže. Ženě se uleví, ale její partner se rozhněvá ještě víc.
A tak tu máme pěkně gradovanou hádku, která může vyplnit spoustu volného času obou protagonistů. A proč? No, protože chtějí být pořád spolu!
Je vám to všechno nějak povědomé? A ještě celou situaci vyšperkujete tím, že hledáte viníka, který to všechno začal?
Zbytečně. Jen hádku prohlubujete a skončíte stejně u konstatování, že ten druhý je absolutně hrozný a vůbec nechápete, proč to dělá.
No, a vidíte, není. Má pouze v hlavě mozek, který stejně jako ten váš se řídí vlastními biochemickými pochody. Pokud se s nimi seznámíte, zjistíte, že vám pomůže jediné. Respektovat ho a přizpůsobit se. Ženy, díky vyvinuté instinktivní chytrosti, mají k tomu blíž!
