Marie je masérka, která by si už mohla užívat důchodu, ale stále pracuje. Žije sama v malém panelákovém bytě, má dlouhé bílé vlasy a dceru stejně starou jako já. A právě díky ní Marie našla svého nevšedního přítele.
Jana se provdala na druhý konec republiky za inteligentního a decentního doktora přírodních věd, se kterým má tři krásné děti. Rodina nebyla šťastná moc dlouho, Milanovy psychické problémy se zhoršovaly, byla mu diagnostikována závažná duševní porucha a předepsána léčba, kterou nedodržoval. Rozvod byl jediným možným řešením, klid ale nepřinesl. Milan pod tlakem nemoci svou rodinu pronásledoval, verbálně napadal, vyhrožoval, vydíral a vytvářel v jejich okolí dojem, že zdrojem problémů je jeho už bývalá manželka, čímž jí bránil najít oporu a pomoc. Marie se k dceři a vnoučatům na čas přestěhovala a stala se tak přímým svědkem jejich kritické situace. Ani ona z ní ale nedokázala najít východisko a brzy propadla stejnému zoufalství, jako její dcera.
Z okna bytu každý den vídala katolický kostel, slýchala jeho volání ke společné mši a její ortodoxně ateistická mysl chycená do pasti začala uvažovat, že jej možná má vyslyšet. Vyrazila tím směrem, zkracujíc si cestu přes přilehlý hřbitov. Naděje na rozhřešení se však v její duši mísila s nedůvěrou a pochybami tak silnými, až zůstala neschopná pohybu sedět na lavičce. Slabozrakým očím zalitým slzami a duši opuštěné světem se blízký náhrobek v zapadajícím slunci možná jevil jako silueta lidské postavy a možná už byla jen příliš unavená na nějakou sebekontrolu, když si tím směrem povzdechla: “Nemůžu tam jít.” “Vždyť nemusíš.” Ozval se příjemný mužský hlas. Zcela jistě se nikdo poblíž nepohyboval a proto Marie dospěla k jedinému rozumně vypadajícímu závěru, že se zbláznila a vrátila se domů.
Ženská zvědavá se ale další den posadila na stejnou lavičku a slušným pozdravem opatrně začala nejzajímavější rozhovor svého života. Její neviditelný přítel byl milý a chápající společník a jejich rozhovory byly sice více než divné, leč vzrušující a pro Marii se staly silnou oporou v těchto těžkých dnech. A jak se později ukázalo, hlas bez tváře měl i slušné právnické vzdělání a když se dostatečně seznámil se situací její rodiny, poskytl jí zásadní radu. Jana byla sice překvapená nápadem, se kterým Marie ze hřbitova přišla, ale jednala okamžitě. Navštívila manželova psychiatra a podrobně mu vylíčila jeho současný stav i jeho skutky. Milanovi se tak i přes jeho počáteční odpor dostalo odpovídající lékařské péče a obě vyčerpané ženy si mohly oddechnout.
Marie se před návratem domů ještě zastavila na hřbitově, aby se rozloučila a poděkovala. A také aby se zeptala, jestli by mohla pana tajemného i vidět, když jej slyší. Řekl jí, že to možné je, ale ať je trpělivá. Prý se jí ukáže ve vhodnější okamžik, aby ji příliš nevyděsil.
Doma Marie kontaktovala svoji kamarádku, nadšenou genealožku, která jí slíbila pomoci odhalit identitu muže, jehož jméno už bylo na pískovcovém náhrobku sotva patrné. Mariin život se rychle vracel do zajetých kolejí a bizarní zážitek se mohl klidně začít jevit neskutečným. Seděla ve svém starém bytě, na svém starém gauči a sledovala svoji starou televizi, která náhle zhasla. Až přijedou vnoučata, nebudou mít na čem sledovat Hvězdné války, pomyslela si odevzdaně při pohledu na potemnělou obrazovku. Z té ale vystoupilo něco, co popsala jako starou fotografickou desku zobrazující negativ štíhlé postavy muže v obleku, s nápadně dlouhým pěstěným knírem. Po pár vteřinách se obraz zasunul zpět do televize, která znovu ožila a pokračovala ve své produkci. Trvalo to jen pár dní, než zavolala Mariina kamarádka, že jí přijde ukázat, co objevila v archivech. Hrob skutečně patřil místní význačné právnické rodině, která byla také mecenášem města a financovala tu například výstavbu muzea. A podařilo se jí najít i fotografii, na které by podle jejího odhadu mohl být zesnulý dobrý muž zachycen. Na skupinovém snímku z počátku minulého století Marie užaslým zrakem spočinula na elegánovi s dlouhým pěstěným knírem.
Byla jsem daleka toho, abych si Mariin zážitek snažila nějak racionálně vysvětlit. V té chvíli, a nakonec ani později, mi to nepřipadalo podstatné. Zajímalo mě ale, jestli jí ten muž vysvětlil, proč tu stále zůstává a proč jí pomohl. I Marie to chtěla vědět, kníratý právník ji ale místo odpovědi požádal o laskavost. Přál si aby jej zahrnula do své soukromé meditace, kterou každý večer vykonává ve prospěch všech lidí, na kterých jí záleží.
Jestli Marie stále udržuje svoji, pro někoho možná trochu nevhodnou mrtvou známost, nevím. Neptala jsem se. Žena v jejím věku si už přece může dělat cokoliv jen chce :)
