Tělo ženy se od dosažení pohlavní dospělosti, což je dosti individuální údaj, stává pravidelným výrobcem a dodavatelem estrogenu, progesteronu i testosteronu. Názvy těchto hormonů nepřekvapí žádnou příslušnici ženského pohlaví, která absolvovala alespoň základní školní docházku. Neskolí ji ani fakt, že po čtyřicátém roku života začne dodávka těchto důležitých látek skomírat. Přijdou problémy tělesného i psychického rázu, ale tělo se opět přizpůsobí a s několika změnami nechá zase jeho majitelku žít. Klidně i několik desítek let.
V lidské společnosti na tom opravdu není nic zajímavého. Ženy s tím počítají, a přestože se někdy snaží přelstít svůj organismus pomocí umělých hormonů a prodloužit si tak dobu plodnosti, stejně se po jejich vysazení pokorně zařadí do houfu žen, které své tělo nechaly fungovat ve svém přirozeném rytmu.
Mají to tak v přírodě i ostatní samičky savců?
Vůbec ne! Lidé jako přírodní druh a jedna výjimka, velryba kulohlavec černý, jsou v tomto směru raritou. Jen u těchto dvou tvorů se plodnost po 40. roku života u samičí části populace postupně ztrácí a následuje dlouhé období života bez ní. Na rozdíl od nich, samice všech ostatních skupin savců mohou být plodné až do své smrti.
Zatímco u ženy porod díky umělému oplodnění ve věku padesáti let a výše způsobí po celém světě rozruch, ve skupině šimpanzů (lidem nejbližšího druhu) mládě u stejně staré samice nepřekvapí vůbec nikoho. A co víc! Čím je šimpanzice starší, tím větší zájem o ni samci projevují! A vůbec jim nevadí, že jejich objekt touhy je olysaný a vycení na ně zahnědlé zuby.
Proč to tak je? Vysvětlení je čistě evoluční. Vysoký věk samičky je zárukou kvalitních genů. A o to přece v přírodě jde! Předat své geny a zaručit, aby nastala ta největší pravděpodobnost, jak zachovat druhovou stopu na planetě Zemi co nejdéle!
Jak je to možné, že to evoluce nevyužívá u lidí? Proč starší ženy nemohou mít děti? A proč tedy ještě po menopauze žijí? Jakou výhodu pro lidský druh tento proces skýtá? Vždyť to nemá logiku!
I když se to na první pohled nezdá, má. Odpověď najdeme u domorodých kmenů, které ještě stále žijí v souladu s přírodou. Když tam žena porodí první dítě, má spoustu času na to, aby se mu věnovala a zároveň sháněla jídlo pro sebe i pro něj. Po narození druhého dítěte dochází k problému. Nemůže se dobře starat už o to první a také množství jídla, které sežene, nemusí každý den pro všechny tři stačit. A v tuto chvíli vstupuje na scénu babička. Starší ženy pracují až do své smrti. Dokážou sehnat spoustu jídla, které samy nespotřebují. Přichází jejich stěžejní role v populaci. Začnou poskytovat výživu prvorozeným vnukům a ti se stanou na nich tak závislými. A co víc, jsou schopny se takto postarat i o několik dětí najednou. Díky tomu může matka velice brzy odstavit své nové dítě od kojení a může počít dalšího potomka. A co muži? Ti samozřejmě také přinášejí potravu do kmenu. Ale výživa dětí není jejich prvořadým úkolem.
Tak tu máme situaci, která přírodu přesvědčila o veledůležitosti starších žen. Vzdaly se schopnosti plození potomků a věnují se vnukům. Ti, díky tomu, mohou začít přicházet na svět rychle za sebou v době nejvyšší fyzické zdatnosti jejich matky a úplně tak mizí jakýkoliv střet zájmů nebo dokonce nevraživost mezi babičkou a matkou, které by automaticky v případě neustálé plodnosti obou členek rodiny nastaly.
Ještě v minulém století bylo jasně zdokumentováno, že pokud žil ženatý syn nebo vdaná dcera se svou matkou v blízkosti, přiváděli své první dítě na svět dříve než ti, kteří byli nuceni žít bez rodičů. A nejenom to. Měli více dětí, které se rodily v kratším časovém odstupu, a ty se častěji dožily vysokého věku a měly se lépe, než děti bez vlastních prarodiček.
Je nad slunce jasné, že za to, že jsme nevyhynuli, vděčíme našim babičkám. Především díky jejich ztrátě plodnosti a jejich dlouhému životu plného práce a starostí o vnuky. Je to důmyslná evoluční adaptace lidského druhu, která nám umožnila přežít až do dnešních dnů v tak hojném počtu. Geny dlouhověkosti u žen se předávají z generace na generaci a stále budou.
Jak s tímto darem naloží současná společnost?
Toť otázka, na kterou dávají dnešní dny pomalu odpověď. U přírodních národů a v zemích, které lpí na tradici pospolitého rodinného života se nic nezměnilo, a jejich babičky plní svou evoluční funkci stále stejně, jako ty v minulých stoletích. Počet členů jejich společenstev tak díky tomu stále roste. Vyspělá společnost to má trošičku složitější. Někdy vzdálí babičky od svých dětí na desítky a stovky kilometrů daleko, a také starost o vnuky (z mnoha důvodů) není tak intenzívní jako kdysi. Stagnace a pokles počtu dětí současných rodičů je toho výsledkem.
Pro lidský druh to ale není žádná špatná zpráva. Vůbec to nevypadá, že by lidstvo v následujících letech vymřelo kvůli malé porodnosti. Máme přece ty fantastické babičky všude po světě! A ty evoluce miluje! Ať žijí na poušti, uprostřed džungle, na ledových pláních, u moře nebo ve velkých městech. Milujme je také všeobjímající láskou! Vždyť i příroda si je vybrala jako stěžejní postavy našeho druhu!
