Květy zla bujarého a tragického Baudelairova života
Charles Baudelaire (1821-1867) žil úctyhodným i opovrhovaným životem bonvivána. Nenáviděl svého otčíma, který se ho mimo jiné snažil srazit z cesty za uměním. Po mnoha těžkostech však přece jen dostál svému snu a roku 1857 vydává nákladem svého přítele Poulet-Malassise Květy zla, sbírku poezie, která s přehledem pobouří všechny zkostnatělé čtenáře té doby. Verše tohoto bonvivána, který se oblékal s výstřední elegancí podle dandyho Brummela a nestoudně otevíral tabuizovaná témata rozkoše, sexu a pohrdání falešnou společností, způsobila v tehdejší Paříži poprask a Charles Baudelaire musel za svou sbírku zaplatit tučnou pokutu z mravnostních důvodů. Přesto se však toto ztělesnění „urážky náboženství a morálky“ vpilo do piedestalu nejslavnějších děl poezie o to víc, o co bylo prokleto.
Jak řekl překladatel tohoto Baudelairova díla, neméně slavný český básník Vítězslav Nezval, byla Charlesova poezie obdobně tragická jako jeho život - se všemi svými dluhy, prohrami a zneuznáním. Také Nezval byl velkým obdivovatelem veršů Charlese Baudelaira, z kterých jakoby pomalu kapal život plný lásek, vášní a vzdoru – a to vše v dokonalém rytmu poezie. Právě proto dodnes snad na každého z nás doléhají tyto verše s příchutí medu i tragiky. Dle Nezvalových slov je básnická sbírka Květy zla přímým výrazem Baudelairovy jedinečné citlivosti, mučivé obrazotvornosti, neuhasitelné žízně po opojení krásou a životem, smyslného exotismu a sžíravé vnitřní pravdivosti. Především onen exotismus příjemně osvěžuje básníkovy verše dotekem snědých žen, vůní moře, dálek a exotického života. Zcela jasně se tak do Květů zla vtiskla svou neobyčejnou krásou a živelností láska k ženě Charlesova života, mulatce Jeanne Duvalové. Láska sladká i hořká, která také spoluurčila Baudelairův osud...
Teď už je ale čas na to otevřít hořkosladce vonící Fleurs de mal zabalené do obálky s motivy smyslných žen a zhoubných rozkoší. Verše Charlese Baudelaira jsou tu pro každého, kdo chce cítit lásku, touhu, dálku a moře. Ale hlavně, hlavně naději...
Smutek měsíce
Dnes večer měsíc sní snad ještě lenivěji;
jak kráska na loži, kde v četných polštářích
si hladí před spaním svá ňadra, jež se chvějí
a jež jsou studená a bílá jako sníh,
a naznak v podušce, kde míhají se stíny,
je takřka ve mdlobách a občas zasténá
a tiše obrací své oči na vidiny,
jež plují po nebi jak bujná květena.
Když někdy v lenivém a sladkém roztoužení
jí skane slzička, tu básník, přítel bdění,
si zbožně poklekne a jako do vázy
ji chytí do dlaně a z hrůzy, že se vpije,
se nad ní nakloní a pečlivě ji skryje
v svém srdci před sluncem, jež právě vychází.
Albatros
Dost často chytají si plavci albatrosy
tak pro pobavení; ti mořští tuláci
se vznáší za lodí, jež klouzá přes kolosy
na hořkých propastech a jež se kymácí.
Hned jak je položí na prkno u kormidla,
těm králům azuru, tak neobratným, žel,
poklesnou žalostně ta velká bílá křídla
jak vesla, visící jim podle jejich těl.
Jak neobratný je ten poutník z lodních snímků!
A jak je komický, on, jenž si nehraje!
Hle, jeden zastrčil mu do zobáku dýmku
a druhý opičí se po něm kulhaje!
A Básník podoben je tomu králi mračen,
jenž lítá za bouře a vždycky bez hrůzy;
je také v exilu a mezi hejnem kačen –
i jeho perutě mu vadí při chůzi.
Pohřeb prokletého básníka
Až v noci plné nepokoje
vás dobrý křesťan uloží
za kupu vyčichlého hnoje
či pod smetištěm do hloží,
až rozplynou se cáry stínů,
až vstoupí slunce do bláta,
pavouk tam utká pavučinu
a zmije vrhne mláďata,
nad vaším odsouzeným čelem
se ozve smutný pokřik šelem,
vlk zavyje a ztiší krok,
hlas čarodějnic, chlípných dědů
a vzdechy černých lidojedů
vás budou mučit celý rok.