Podle krásného příběhu z minulého dílu již víme, že každý z nás má v sobě ukrytou schopnost rozumět zvířatům. Jsme s přírodou a zvířaty v blízkém propojení. Někdo více, někdo méně pociťuje tuto sounáležitost. Vše je v pořádku, jakkoliv to cítíte. Pokud máme správné informace, ochotu učit se a naslouchat, mnohému porozumíme. Velmi důležité je chtít. Jak je ale možné, že mnohdy i když chceme, tak výsledná situace nevypadá tak, jak bychom si přáli? Já věřím, že každé partnerství se psem může fungovat. Toto potvrzují i mnohá setkání s klienty/partnery (člověkem a psem).
Co pro vás znamená nedorozumění?
Nedorozumění může vzniknout, aniž jsme si to schopni vůbec uvědomit. Nebo aniž si přejeme, aby to tak bylo. Každá bytost (člověk, pes) rozumí situaci, ve které se nachází, jiným způsobem. Nedorozumění či nejasnost vzniká, když jeden partner vysílá informaci A k druhému partnerovi, ale druhý partner ve své situaci rozumí této informaci jako informaci B. V každé situaci nás ovlivňuje spousta věcí, např. vlastní zkušenosti, emoce, výchova nebo i okolí, se kterým jsme v kontaktu. Ať už je to pozitivní nebo negativní ovlivňování, toto vše z nás promlouvá. Toto platí pro oba partnery. Podle mého názoru je naše pochopení informace mnohdy zkresleno. Informaci ve výsledku přijímáme odlišnou, než jaká k nám byla směřována.
Je to úplně v pořádku. Každý z nás máme jiné zkušenosti a nacházíme se na různé úrovni pochopení. Proto je dobré předané informace ověřovat, zdali byly pochopeny tak, jak jsme si přáli. Uvědomění si této skutečnosti je velmi nápomocné. Pokud jsme ale schopni tuto skutečnost přijmout, ulehčí nám to ve vztahu spoustu hádek a překážek.
Proč si nerozumíme?
To, že si nerozumíme, není, že bychom si to dělali naschvál, jak se někdy může jevit. V partnerském soužití se oba partneři snaží dělat to nejlepší, aby partnerství fungovalo. Vím, že tato věta může znít někomu velmi nereálně. Může to tak být. Na světě potkáváme různé situace, které mnohdy nemusí vypadat pozitivně. I když mluvím velmi obecně, nesnažím se tady podat naivní svědectví o tom, že vše funguje ideálně. Na světě je ještě spousta věcí, které si nepřejeme vidět, a na kterých musíme zapracovat, aby se nevyskytovaly. Vezměme si ale tento můj poznatek jako výchozí bod pro pokračování zamyšlení o partnerském vztahu.
V nejlepším případě je partnerství člověka a psa vyvážené a oba partneři žijí v lásce a respektu. Zaměříme se teď na partnerství, jak bychom jej rádi měli. V jaké situaci, kterou si představíte, vám váš partner/pes chce dělat věci, které vás zlobí - neposlouchat, utíkat nebo dělat naschvály? V jaké situaci, kterou si představíte, dělá partner/člověk věci, které psa zlobí - dělá mu naschvály nebo působí jinak, než by v respektu měl (např. když se zlobíme, křičíme, napomínáme, požadujeme nemožné či zbytečné)? Myslíte, že to jedna nebo druhá strana dělá účelně, že chce být negativní, zlá a nerespektovat svého partnera? Pokud ano, může to tak být. V každé situaci může hrát svou roli i spousta zde nezmíněných dalších působících vlivů. Ze svého pohledu jako základ vidím spíše, že takováto situace vzniká z nedorozumění, nepochopení nebo neumění situaci uchopit způsobem, aby se partnerský vztah rozvíjel spíše, než byl pro partnery „utrpením".
Obdobným situacím lze předejít v případě, že v partnerství nastavíme pravidla, kterým budou oba partneři rozumět a budou je respektovat. Taková pravidla nebudou přehnaná a budou respektovat partnery v jejich druhu (myslím tím člověka a zvíře), budou respektovat přirozenost partnerů a jejich přirozené potřeby.
Co to prakticky ve vztahu se psem znamená?
Člověk je v partnerství tím, kdo zabezpečuje, aby byli oba partneři v bezpečí. Protože dokáže předpokládat, že např. na silnici jezdí auta, tak také ví, jaká opatření před silnicí přijmout, aby se jemu ani psovi nic nestalo. Může si psa například připnout na vodítko v dostatečné vzdálenosti od silnice. Nebo jej naučit povel, který psa u silnice zastaví, že počká na vaše svolení silnici přejít. Člověk je také tím, kdo nastavuje hranice, které si přeje, aby pes respektoval. Vůbec zde nemluvím o moci, příkazech nebo dokonce negativních trestech. Hranicí myslím partnerskou dohodou, kterou ovšem v partnerství respektují oba partneři. Hranice jsou dány a ani jedním z partnerů by nemělo docházet k jejich posouvání či překračování.
Hranicí může být např. * když jsou otevřené dveře ven (ať již z domu nebo auta), tak pes svévolně nebude opouštět prostor a nepůjde sám ven, * v případě, že je někde poblíž psa umístěné jídlo, pes si ho svévolně nebude brát, * před silnicí pes zastaví tak, aby do silnice vešel až spolu s člověkem, * pes nebude kousat, když mu něco je nutné sebrat nebo případně vybrat z tlamy atd.
Je dobré si uvědomit, že z nedůslednosti v dodržování nastavených dohod/hranic vznikají mnohdy nedorozumění.
Ty mohou po delším čase také vyústit v neposlušnosti, nebo až negativní reakce jednoho z partnerů.
Pes je, v mém chápání partnerství, partnerem předávajícím nezištnou lásku a radost, ochráncem smečky (rodiny), ve které žije a společníkem. Je následovatelem ve smyslu stanovených dohod. Pokud je jako bytost respektován, tak má zajištěno vše potřebné pro jeho šťastný život vedle člověka. Myslím tím dostatek pohybu a pozornosti, vhodné zázemí či lásku v respektu. Pokud je vztah vyvážený, a je to člověkem umožněno, tak pes přebírá zodpovědnost za respektování partnerských dohod. Pokud dohodu danou například povelem nebo znakovou řečí pochopí a přijme za svou, je pes schopen a ochoten ji respektovat. V ochotě zkoušet posouvat dané dohody/hranice je však mistr. Je dobré si uvědomit, že to bude zkoušet celý svůj život. O to těžší má roli partner – člověk, který by měl v trpělivosti a důslednosti dokázat zajistit „stejnost" dohody, aby nedocházelo k nedorozuměním. Růzností dohody je myšleno to, že dohoda vypadá jinak, než byla původně žádána. Tímto vzniká nedorozumění, jelikož je dohoda jiná, než před tím a možná, že také jiná, než před několika dny.
Která dohoda je tedy dohodou, která je skutečná a kterou partner má respektovat? Tato nejasnost v předané informaci může způsobovat budoucí neposlušnost nebo další nežádoucí chování partnera.
Věřím, že partnerství se psem může fungovat. Fungovat i na podkladě různorodosti druhů, rozdílnosti chování a myšlení každého z partnerů. Nedorozumění mohou vznikat. To je v pořádku a normální. Je ale důležité, jak s nimi poté naložíme. Tím, že se je naučíme rozpoznávat, např. kontrolou, zdali byla pochopena, jak byla sdělena, a případným opravením nepochopení, si velmi ulehčíme budoucí situace a komunikaci.
Věřím, že toto funguje nejen v komunikaci člověka se psem.
Skutečně si se psem rozumíme? Dnes jsme si popsali, jak lehce může mezi partnery vzniknout nedorozumění. Příští článek nám pomůže pochopit, proč není pro psa snadné mnohdy předávané informaci rozumět.
