Lidská vůle může být pevná a silná nebo slabá a malá, lidé ji ztrácejí, hledají, nacházejí, může být svobodná nebo cizí. Vůli může mít ovšem i píst ve válci, po vůli někdo někomu musí být proti své vlastní vůli a kvůli tomu je pak nespokojený. Vůle může být zlá, dobrá nebo dokonce Boží. A dříve či později přijde na řadu i vůle poslední. Vůle je zkrátka široký pojem, a pokud si neuděláme jasno v tom, čím je a čím není, nebudeme ji moci využít ve svůj prospěch.
Odborně řečeno - vůle je souborem psychických procesů a vlastností směřujících k dosažení vědomě vytyčeného cíle, zejména v situacích, kdy je nutné překonávat překážky. Když se však podíváme v jakém kontextu je slovo vůle používáno, a to nejen v našem jazyce, pak je více než patrné, že všechny ty procesy a vlastnosti můžeme shrnout pod jeden jediný výmluvný pojem - chtění. Ani ten píst totiž nedrží dobře ve válci, pokud někdo dost intenzivně nechtěl, aby tomu tak bylo.
Proč se nám tedy nedaří zbavit se špatných návyků, když si to intenzivně přejeme?
Tady se už situace komplikuje. Bylo by jednoduché zbavit se závislosti na koblihách, kdybychom je chtěli asi tak, jako chceme zadarmo drhnout sousedům záchod. S takovým odporem se možná díváme na některé své tučnější oblasti, nikoliv však na sladké bílé pečivo, které se do nich transformovalo. Jak máme naslouchat potřebám svého těla, když tak neodbytně žádá něco, co mu nade vší pochybnost neprospívá? Podstata tohoto rozporu tkví v tom, že přesvědčení o škodlivosti každodenní konzumace bílého sladkého pečiva je pouze povrchní.
Aby lidský mozek akceptoval nějakou informaci o světě kolem svého nositele jako platnou a pravdivou, musí s daným jevem učinit vlastní zkušenost.
Jako lidé však nejsme ve svých životech závislí jen na svém vlastním poznání, ale zahrnujeme do své představy fungování světa i poznání ostatních členů společenstva. Jakkoliv tedy považujeme za vědecky či lidově prokázané, že nevhodná strava může vážně poškodit lidské zdraví, je horizont takové události natolik vzdálený, že ji naše podvědomí nepovažuje za přímou hrozbu a oceňuje pouze vysokou kalorickou hodnotu, pokud jde o jídlo, či jiný okamžitý benefit. Není však možné nahlédnout do své budoucnosti a vidět, kam přesně naše špatné návyky povedou. Řízením evoluce ale naštěstí disponujeme inteligentní myslí, která je schopná nasimulovat jakoukoliv představu a naše podvědomí tak trochu ošálit. Nebo řekněme motivovat. Tělo jako komplex není schopné úplně přesně rozeznat, kdy je nebezpečí skutečné a kdy pouze domnělé. To všichni velmi dobře známe.
Bylo ale také například prokázáno, že i samotná představa fyzického cvičení má za následek faktický nárůst svalové hmoty. Čím podrobněji a déle cvičenec mentální fitness provozoval, tím více svalové hmoty se mu podařilo vybudovat. Tímto způsobem tedy lze ovlivnit i ty procesy v našem těle, o kterých jsme se domnívali, že je nemáme pod kontrolou. Proto je důležité nezavírat oči před stinnými stránkami toho, co máme rádi a dopřát sluchu i myšlenkám, které nás varují před nebezpečím, i když se přitom cítíme nepohodlně. A to nejlépe ve chvíli, kdy se nás náš mozek snaží vmanévrovat do cukrárny, nikoliv až po té, co ji opouštíme. Výčitky svědomí sice nejsou úplně špatným nástrojem osobního růstu, ale pokud skončí vždy jen u nich, nic se v našem životě nezmění. Navíc vědomí toho, že jsme neuposlechli naléhání našich nižších pudů, ale zachovali se podle své skutečné vůle, nás naplní klidem a sebevědomím na rozdíl od pozdních výčitek, které způsobí přesný opak a tím závislost jen prohlubují.
Nebylo by však poctivé tajit, že bez trochy osobní statečnosti a ochoty snášet nějaké to dočasné nepohodlí nebo i utrpení, nebudeme schopni po zvolené cestě jít. A dojít do cíle. Dobré věci totiž nejsou nikdy úplně snadné.
