Předem blahopřeji k úspěšnému dokončení tohoto náročného podniku. Jak dlouho nakonec tvoje pouť do Santiaga trvala?
Ani se mi nechce věřit, že jsem tam už byla. Klidně bych si dala ještě jedno kolo. Cesta mi trvala přes Santiago až k oceánu přesně 140 dní. Myslela jsem, že se zdržím i déle, ale okolnosti mi to nedovolily.
Ono totiž, i když člověk na pouti nepotřebuje mít nadítou šrajtofli, stejně nějaká ta jistůtka, kdyby coby, tam být malinko musí a s penězma jsem vystačila s odřenýma ušima, i když mě zachraňovali kamarádi, známí i neznámí, kterým touto cestou díky moc.
Další okolností byl holý fakt, že jsem spala, kde se dalo, takže jsem musela brzy (například kolem páté ráno) vyrazit z veřejných hajzlíků, než o mě zakopne první uklizečka, nebo abych odpoledne neshořela slunkem.
No a taky mi do cesty připletla láska, takže jsem se vracela, ale ne úplně domů.
Řekla bys tedy, že ses o sobě něco zásadního dozvěděla?
Mně tohle "mé" Camino (Svatojakubská cesta) úplně zblblo. Jako se udává datum před Kristem a po Kristu, u mě by jako životní zlom mohlo platit: Před Caminem a po Caminu.
Všechno před Caminem mělo nějaký svůj řád, ať už to byla práce, rytmus stravování, sport, nebo kocoviny každou neděli. Na cestě jsem se řídila tělem. Jíst, když mám hlad, spát, když jsem unavená, jít, když jsem plná sil. I když to bylo občas taky náročné...někdy musíš jít, i když se ti nechce.
Nová láska ti musela dost změnit život, jak jste se poznali?
A ano, tou největší změnou je můj nový partner, kterého jsem poznala při couchsurfingu. Potřebovala jsem střechu nad hlavou a Guillaume mě na noc ubytoval u sebe v Ženevě.
Pak za mnou přiletěl během mojí cesty po Francii, chtěli jsme se znovu setkat. A tak se stalo, že spolu nakonec žijeme v Ženevě. To že já neumím francouzsky a Guillaume česky, je ta nejmenší věc, kterou spolu řešíme, protože jinak mi tahle situace skutečně překopala úplně celý život.
Krátce na to se původní tým Poutí k sobě rozpadl a celý projekt byl oficiálně ukončen. Co se stalo?
Projekt "Poutí k sobě" byl velmi důležitý pro splnění Milanova snu, oslavit v Santiagu de Compostela šedesátiny, kterých se ale bohužel nedožil. Zemřel v srpnu v nemocnici ve Francii na dehydrataci. S prosbou jeho pozůstalé manželky bylo od projektu jako takového upuštěno. To ale nebránilo nikomu v tom, aby šel sám za sebe, takže ostatní do cíle taky nakonec došli, i když nezávisle na sobě. S Milanem uměla být legrace, bohužel jsem zjistila, že nejsem schopna být 24 hodin denně ve větším kolektivu, a tak jsme se po měsíci společného putování v dobrém rozloučili. Jsem s nimi ale stále v kontaktu.
Proč bylo pro tebe jednodušší putovat sama?
Šest lidí, kteří se navzájem mezi sebou neznají, šest různých povah. Nedokázala jsem si prvně představit, jak náročné to bude na psychiku, zvlášť na takové cestě. Neřekla bych ale, že když jsem potom šla sama, že to bylo jednodušší. Najednou jsi sama na vše. Například jsi uprostřed Švýcarska, kde to vůbec neznáš, sněžoprší dohromady, máš vše promočené, sekne se ti mapa, zjistíš, že ti nefunguje vařič, takže teplý nápoj nehrozí a nikde ani živáčka. Jo, to se potom modlíš za živou duši. Ale zkušenost je to k nezaplacení!
Tento zážitek asi patřil k těm silnějším z těch nepříjemných. Co se ti naopak vtisklo nejhezčího?
Ráda bych řekla, že nejhezčí bylo setkávání s lidma z různých konců světa, ale upřednostnila bych vodu, jídlo a toaletní papír. No a pak tedy přátelství s některými lidmi, se kterými si píšu doteď a samosebou překrásná krajina, která mě doprovázela na každém kroku.
Ono vlastně i ty nejtěžší chvíle byly ve finále pozitivní. Nutily mě logicky myslet (nebo prostě myslet), konat, mluvit cizí řečí a hlavně se spoléhat sama na sebe.
Stalo se ti naopak, že ti někdo nějak významně pomohl v nesnázích?
Naprosto přesně si vzpomínám, jak jsem v St. Anton am Arlberg v rakouských Alpách mrzla u kostela a neměla kam hlavu složit. Volala jsem místnímu knězi, jehož číslo jsem našla na netu a ten mi řekl, že fara nemá střechu, že tam spát nemůžu. Sedla jsem si tedy naproti do čekárny nějaké ambulance, převlékla jsem se do suchých věcí, protože počasí bylo opravdicky studené a mokré a vymýšlela strategii, kam si na noc zalézt. Z kostela vyšel kněz, dal mi třicet euro, ať si zaplatím penzion. Bylo to milé gesto, ale naneštěstí byl v ten den ve městě ruhetag (den pracovního klidu), takže jsem se nikam nedoklepala, a tak jsem se vrátila do čekárny a trčela tam další hodinu. Ptala jsem se i sester, jestli nemůžu spát třeba ve sklepě (ano, až taková byla zima, že jsem se nestyděla ptát na podkroví, sklepy, maštal, cokoliv). Uslyšel to jeden starší pán jménem Karl a nabídl mi spaní u něj doma. Shodou okolností to byl samotář vlastnící penzion, který byl momentálně mimo sezonu, takže jsem měla zdarma celý horní byt s večeří i se snídaní, kterou mi osobně připravil sám (vždy mi nechal jídlo na schodech u dveří, aby nerušil, byl velmi galantní). Ráno jsem se chtěla vydat dál po vyznačené stezce Jakobsweg, načež mě Kárl zastavil, že jít teď pěšky do hor je úplná blbost, protože zrovna padají laviny a kopce jsou velmi nebezpečné. Měla jsem veliké štěstí, že jsem potkala právě Kárla, protože byl zároveň členem horské služby, a tak mě provezl asi 2km tunelem na bezpečnou stezku, kde jsme se rozloučili a já jsem už za hřejícího sluníčka putovala dál. Mimochodem v těch kopcích asi dva dny na to někdo zahynul, protože nedbal upozornění horské služby.
Kolik kilometrů denně jsi musela ujít a jak jsi to fyzicky a hlavně psychicky zvládala?
Přece jen většinu bdělého času jsi strávila chůzí, která člověku neumožňuje dělat nic jiného, než poslouchat hudbu a koukat po krajině. To je značně odlišné od způsobu života, který většina z nás vede. Co všechno se ti honilo hlavou?
Na začátku jsem šla s týmem, takže jsme se drželi v průměru na 20 km za den. Když jsem šla potom už sama, bylo to různé, od 10 km do 44 km, nejčastěji to bylo ale okolo 30 km. Taky jsem prošlapala troje střevíce a do cíle jsem došla už jenom v gumových žabkách.
Co se mi po cestě honilo hlavou? To je těžký. Ze začátku jsem si myslela, že budu jak lesní víla skotačit na louce, spát jen pod širákem, jíst dary přírody a přemýšlet nad nesmrtelností chrousta, jak se říká. Realita je ovšem jiná. Přemýšlíš, že místo sluníčka (se kterým počítáš) prostě sněží a musíš složit hlavu v suchu a aspoň trochu v teple. Přemýšlíš kam jdeš, kudy jdeš, kde je voda, kde koupíš něco k snědku, když v lese nenajdeš vepřo, knedlo, zelo na zemi.
Ale ano, taky přemýšlíš nad tím, co bylo, co je a co všechno změníš po návratu. Byl to neustálý boj fantazie a reality.
Pro spoustu tvých přátel prošel velkou změnou především tvůj postoj k rodičovství. Stalo se tak díky Caminu?
Celé ty měsíce "mého Camina" jsem přemýšlela, jakou změnu asi vykonám, až se vrátím domů (přeci jen jsem stále svobodná a bezdětná). Jestli vyhážu všechno z domu a nechám si jen pár věcí a krosnu na další cesty, nebo sednu na motorku, pojedu stejnou trasou do Španělska a poděkuju po cestě všem, co mi nabídli střechu nad hlavou, nebo se začnu přiživovat cestovatelskýma přednáškama.
Nicméně můj těhotenský test mi ukázal jinou cestu:)
Bránila jsem se představě být matkou strašně dlouhou dobu, všichni v mém okolí věděli, že já a dítě? NIKDY! Nechtěla jsem, aby si někdo ukrajoval z mého drahocenného času, ale pak mi došlo, že ne Španělsko, ale má cesta je můj cíl, má životní cesta a ta stále pokračuje. Proto pokud mi cestu zkřížilo těhotenství a osud si to takhle přeje, budu se snažit, abych byla zrovna tak dobrá matka, jako byla ta moje. Máma umřela když jí bylo 36 let a já ve stejném věku budu rodit v Ženevě… a na další pouti už nebudu nikdy sama.
Moc ti to přeji a děkuji za rozhovor.
