Díl 1. Sedávej, panenko, v koutě…
Ve škole láska dostává vážnějších podob, o středoškolském období ani nemluvě. O lásce si vypráví maminky na mateřské, ženské ve fabrikách či kancelářích firem. Láska je prostě všude. Kdo ji nemá, touží po ní. Kdo ji má, stěžuje si na ni. Mít rád a milovat se dá na tisíc způsobů. A že to často přináší různá úskalí a trable, víme všichni. Jak milovat a nezbláznit se z toho? Sama nevím. A věřte, že se na to snažím najít odpověď už od puberty. Třeba se mi tuhle velkou tajemnou podaří rozluštit s vámi. Jak milovat a nezbláznit se? Příběhy na pokračování začínají…
Vždycky jsem byla romantička. Zamindrákovaná, nesmělá romantička. A melancholická cholerička k tomu – kombinace na zabití. Vysoká, vyhublá holka s vykulenýma očima. Prsa mi přestaly růst v době, kdy růst začaly, zato na zadek jsem stála na začátku fronty, když se rozdával. V době, kdy moje spolužačky dostávaly za školou první polibky, si já na lásku tak maximálně hrála se svou Barbínou a jejím přítelem Kenem. Babička mi vždycky říkávala: „Sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě." A tak jsem seděla. Ostatně, na nic jiného jsem stejně nenašla odvahu. I na střední škole jsem o polibcích jen snila, než abych je dostávala. Po večerech jsem pak tajně na své ruce trénovala techniku francouzského líbání. Místo randění jsem skládala písně a básničky. V očích dnešních náctiletých bych musela být učiněný mimozemšťan. Zkrátka totálně out! A přesně tak jsem si připadala i já sama. Když moje vrstevnice pomalu odříkávaly před oltářem své ,,Ano", já si konečně našla první lásku. Měl sice několik dioptrií, přesto byl docela normální a miloval mě takovou, jaká jsem byla. Alespoň to tedy říkal. Vydržel mi to povídat docela dlouho, než nám naše láska udělala pápá a odešla. On chtěl dobýt svět, já se chtěla vdávat, plodit a rodit. Tak jsme se v dobrém rozešli. Radost z relativně klidného rozchodu mi kazil fakt, že jsem tam, kde jsem byla před prvním vztahem – plácám se v bahně samoty…
Po první velké lásce nastalo období hledání dalšího nadšence, který by chtěl mít doma cholerickou žirafu. Nesplnitelná mise! Měsíce a roky míjely, třicítka se blížila rychlostí blesku a princ na bílém koni stále nikde. A tak jsem jednou večer zalovila ve vodách internetové seznamky. Světe, div se, našel se! Slavomír byl vysoký jak topol, v očích mu jiskřilo a vyprávěl tak, že jsem se téměř nedostala ke slovu. V podstatě mi nedal šanci ho odmítnout. Rande střídalo rande, tu mě vzal na zámek, tu kamsi na hrad, tu na večeři, tu na oběd… Vida, ona ta seznamka není zas tak špatná! A to jsem byla k lásce na inzerát vždycky hodně skeptická. Po měsíci vztahu jak z románu mě můj statný rytíř Slavomír pozval na oslavu kamarádových narozenin. Vydali jsme se autem kamsi do neznáma, až na druhou půlku naší republiky, a mně to bylo jedno – i kdyby mě vzal na konec světa, jela bych! Ale ouha, cestou jsme nabrali jakousi jeho kamarádku. O té mi nic předem neříkal, nebo jo? No, možná jsem se přeslechla, nebo jsem ho špatně pochopila. Hodila jsem celou věc za hlavu. Ale jen na jedno oko. Tím druhým jsem ve zpětném zrcátku pozorovala hezkou slečnu, sedící na zadním sedadle za mnou. Oslava se konala v malebné vesničce předaleko od mého domova. Neznámých lidí tam bylo mraky, Slavomír putoval od jednoho kamaráda ke druhému a já mu nechtěla dělat ocásek, proto jsem si přisedla k oné slečně, která se s námi na oslavu svezla. Jmenovala se Beáta. Byla půvabná, až étericky křehká, úplný opak mě, pomyslela jsem si. Špitla mi nesměle do ucha, že je celá nesvá, protože tam nikoho nezná. Hm, tak proč tam tedy chtěla jet, pomyslela jsem si a červ pochybností, která se do mých myšlenek zakousnul už cestou tam, neúnavně hlodal dál. Po pár nenápadných otázkách mířených na ni jsem měla jasno – Beáta je Slavomírova přítelkyně! Tedy přesně řečeno, my obě jsme jeho přítelkyně! Živote, co jsi mi to sepsal za scénář? Nevydařenou komedii, nebo romantické drama?
Před očima se mi setmělo, kopla jsem do sebe několik panáků a vyžádala si našeho Casanovu na kobereček. Slavomír nezatloukal, byl viditelně šťasten, že jsme na tenhle fakt přišly samy. A zcela bez okolků na výčitky, jak tohle mohl udělat, odvětil: „A co jsem provedl? Vždyť já vás přece obě miluju!“ Nechápal naše zděšení, naše zlomená srdce, my nechápaly, jak se tohle monstrum mohlo dostat do našich životů, jeho kamarádi byli ale nadšeni. Vynesli si židle na dvorek, spokojeně popíjeli pivo a sledovali naše dohady. Jak se během večera zjistilo, měl Slavomír kromě nás dvou ještě dlouholetou partnerku, se kterou sdílel kromě společného lože i jeden byt. Dřív jsem žila v domnění, že trojúhelník je jediný nežádoucí geometrický tvar, kterého je v lásce možné dosáhnout. Omyl. Je jich mnohem víc. My tvořili čtverec! Říkáte si, jak ten večer dopadl? Možností jsme s Beátou moc neměly. Z konce světa autobusy o víkendu nejezdily, na taxíka přes půl republiky jsme neměly peníze, a tak jsme se alespoň společně pořádně opily. Druhý den jsme se nechaly od donchuána odvézt domů. Co naše láska? Ani jedna z nás dvou neprahla tvořit součást Slavomírova harému. Ne vědomě. Nevím, jak Beáta, ale já se ten den hodila opět do stavu single.
Věřte, nebo ne, vzpomněla jsem si následující dny na babiččinu radu a říkala jsem si, že já v tom koutě opravdu radši neseděla dál? Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Jenže bez práce nejsou koláče, jak víme. A jaké si to uděláme, takové to máme… Že? Nevzdala jsem se, nebojte. Ani vy se nevzdávejte. Láska je všude. Víte, kde je potřeba začít hledat? U sebe sama. Milujte se, hýčkejte se, usmějte se na sebe, pohlaďte se. Vy samy nejlépe víte, jak si to krásné zasloužíte.
