Začnu terapií šokem. Vezměte si své oblíbené boty, položte je na papír a obtáhněte tužkou. Ačkoli jste obtahovali vnější kraj (což znamená, že pracujeme dokonce s tou větší velikostí) je dost pravděpodobné, že pokud obrys vystřihnete a stoupnete si na něj na zemi jako na žabku - pohodlně tak, abyste měli všech pět prstů přirozeně roztažených – nějak se stane, že části vašich chodidel budou stejně mimo papír. Tato malá demonstrace nás vede k základní otázce: Jak se tam ta noha teda vejde? No… nevejde! Je celá zmáčknutá, prsty se rovnají někde nad sebe, někde pod sebe. Proto vám ujíždí ukazováček, proto máte na noze vystouplý kloubek.
Podívejme se na to, jak by mělo chodidlo vypadat v celé své přirozenosti a rozpláclosti: pět prstů tvoří nejširší část chodidla a pomyslný trojúhelník vzadu svírá pata. Nejdelším bodem je palec. Nezničená dětská noha nám to hezky ukáže:
Ovšem, pokud vezmeme jakoukoli komerční obuv, zjistíme, že má absolutně jiný tvar. Tak trochu obrácený trojúhelník, nepřijde vám? Nejdelším bodem se najednou stává prostředek boty, kam se musí palec tak nějak zatlačit (protože on má svoje místo jinde a dopředu nemůže). Nějak. Vybočený palec s bolavým kloubkem proto není dědičná věc. Pokud to tedy nebudeme brát tak, že jsme zdědili nějaký návyk a už staletí vyrábíme mini botky, do kterých musíme nějak nacpat naše velké nohy. Klasická bota vypadá tak trochu jako botka pro nohu se čtyřmi prsty. A kam s tím pátým? Asi useknout, jako ten kloubek. Který se vám ale udělá znovu, pokud po operaci zase „vklouznete“ (čti nacpete) do úzkých špičatých bot. Navíc, prsty nedokážou pracovat. Ohýbat se. Pomáhat nám držet stabilitu. Nemají na to prostě prostor.
Naprosto neodpovídající anatomický tvar bot ještě není ten jediný a poslední problém.
Ta podrážka... to je další svízel. Stejně jako trénujete svaly na břiše, i vaše chodidlo potřebuje trénink. Pokud ho nemá, stává se z něj rosol (stejně jako na vašem břiše) - je ochablé, klenba padá. Jak trénovat klenbu? Nepotřebujete žádné speciální cviky, stačí zahodit komerční boty, které jsou vystlané až na půdu (aby držely tu klenbu, paradoxně) a nedovolí vašemu chodidlu pracovat a tím se trénovat. Proto potřebujeme chodit bosí, nebo si pořídit barefoot botky, které mají podrážku tenkou a ohebnou. Dovolí vašemu chodidlu dělat milion pohybů, ohýbat se, pracovat. Pokud vám padá klenba a vy ji zavřete do „pevné“ boty a vypodložíte polštářkem, nikdy nedostane šanci se dostatečně vypružit a správně pracovat. Bude jako zadek, který celý den sedí na židli. Pokud vstanete, prostě zůstane viset. Žádné pevné hýždě vám to sezení neudělá. Začnete navíc cítit povrch, po kterém chodíte a konečně si prohřejete vaše neustále studené nohy. Oni totiž začnou dělat práci – všechny ty pohyby, které budou muset udělat, zajistí jejich správné prokrvení, ke kterému ve svázané tenisce nemůže pořádně dojít.
Kotníkové boty. Vysoké a pevné. Hlavně kotníkové, ať máš stabilitu! Mi říkali… to říkají všichni všem. Až na téhle přednášce jsem si uvědomila ten nesmysl – my se z ohebného kotníku, který nám pomáhá zdolat nerovnosti právě tím, že je pohyblivý, snažíme udělat nohu v sádře? No vyjděte si na Sněžku s nohou v sádře – asi to vyjdete, to já neříkám, ale jak! S kotníkem je to podobně jako s tou klenbou – měli bychom ho nechat pracovat, cvičit a tím zpevňovat. Než si pořídíte kotníkovou obuv, zkuste dát tomu kotníku šanci. My ho na té noze nemáme jen tak… I barefoot botky jsou kotníkové, ale rozhodně ne pevné a dělané tak, abyste se v nich nemohli pohnout. Kotníkovou barefoot botu v ruce zabalíte do kuličky. To s pohorkou bohužel neuděláte.
…a v neposlední řadě: podpatky. A není řeč jen o lodičkách. I pánská bota má, ačkoli jen trochu, zvednutou patu. I teniska. Rozdíl půl centimetru mezi patou a špičkou je pořád rozdíl. Mírně zvednutá pata je příčinou toho, že se vaše těžiště přemístí mírně dopředu. Abyste tenhle výkyv vyrovnali, automaticky se prohnete v bedrech, která jsou tak namáhaná a bolí. Pokud máte problémy se zády, s krční páteří a bolestí hlavy, nemusí být vždy problém ve špatné matraci, nebo nedostatečném pitném režimu. Na vině mohou být klidně vaše boty. Ty nesprávné.
Také si připadáte trochu podvedení? Odmala vás strkali v dobré víře do malých bot, s pevnou podrážkou, stélkami a zafixovanými kotníky. A to „v dobré víře“ bych zdůraznila. Ale nikdy není pozdě. Nikdo vám netvrdí, že musíte zahodit všechny boty a ze dne na den začít chodit bosí. Stejně jako s jídlem a cvičením, je důležité vše dělat postupně. Přečtěte si pár článků, navštivte pár e-shopů s barefoot botkami, kde se můžete přesvědčit, že už dávno nevypadají jako velké sněžnice. Naopak. Další důvod navíc, proč nebýt "sardinka" :)
