Slaná káva
Moje kamarádka je báječná ženská. Úspěšná, atraktivní, smyslná a na první pohled působivá, něčím zvláštní. Má skvělého manžela, který ji nosí na rukou. Kamarádka má také dvě zdravé děti, které vynikají ve všem, na co sáhnou. Dokonce má tato dáma i impozantní dům s krásnou zahradou. Navíc velmi elegantní vůz a tři sta kabelek. Šťastná to žena, viďte? A přece ne.
Do kávy, na kterou jsme společně zašly, jí z ničeho nic kanou slané slzy. Situaci nechápu a pídím se po příčině. Nahrbí se a s ryzí upřímností říká: „Už jsem unavená z toho, jak mi všichni dokola opakují, že já přece s tím vším co mám, MUSÍM být šťastná. Kde jsem prý dnes nechala úsměv. Když si chci někomu jen tak ufňuknout, upustit páru, že i já mám své problémy, schytám to s tím, že mě pálí dobré bydlo.“
Po delší rozpravě jsem vypochopila, že ví dobře, o čem mluví. Má svá malá i velká trápení. Od nemožnosti přibrat jediný gram, po kterém tolik touží, přes vbočené palce, při kterých je každý krok utrpením až po přiznání, že dlouho neuměla být dobrou mámou a mateřství ji deprimovalo.
Z příkladu mé kamarádky tak plyne jednoduchá matematika. Když si dáme dohromady dvě a dvě, přehledně nám vyjde, že štěstí vidíme každý v něčem jiném. Ano, pláče se lépe v koženém interiéru repre sporťáku než v autobuse, ale jeho majitelka považuje za přešťastnou naopak maminku na ulici, která to na první pohled se svou maličkou dcerkou nádherně a přirozeně umí, i když se s ní pak trmácí v MHD.
ŽIJTE, nepředstírejte
Určitě neslyšíte poprvé, že štěstí je stav vaší vlastní mysli. Mluvili jsme o tom ostatně hned v úvodu. Není tak žádnou velenovinkou, že šťastnou vás neudělá výplata, počasí, věci, zážitky, nebo lidé. Nic z toho samo o sobě nejde ruku v ruce se štěstím jako takovým. Štěstí je ve vás. Ve vás samotných. Štěstí přichází až v momentě, kdy se na situace a věci díváme po svém. Když celkově vnímáme po svém. Když jsou naše postoje skutečně naše a cítíme se v nich dobře. Když jsme v souladu sami se sebou. Pak teprve našeptávač někde uvnitř nás našeptává, že teď je to to ONO, že teď jsme šťastní.
Suma sumárum? Milujete například podzimní vůni vzduchu a spadané listí. Přece se tak nepojedete smažit do vypečeného Egypta jen proto, že fotky vašich známých, které hrdě visí na jejich profilu, vypadají zatraceně úchvatně a šťastně. Zkoukněte, přejte jim jejich štěstí, ale jděte si po svém tam, kde je dobře vám. Třeba po vymrzlé procházce zaplujte do zapadlé kavárny a dejte si dobré kafe za pár korun, když je přesně tohle vaše gusto. Závist a pocit ukřivdění vás vždycky potáhne dolů a bude vás obtěžovat. Radši deset laciných káv, pohlazení máminých vlasů a kalhoty z výprodeje, které mi udělají SKUTEČNOU radost, než luxusní dovolená, kterou protrpím a do které se vlastně musím nutit, ale hlavně že nějak vypadá.
Optimismus není všespásný
A nakonec k optimismu. Optimismus je skvělá věc. S úsměvem na rtech se jistojistě všechno táhne lépe, ano. Občas je ale tlak společnosti v tomto směru protivný. Všude na nás vykukují hesla o tom, abychom se nevzdávali, bojovali, nepropadali špatné náladě, nevěšeli hlavu. Nemáme být smutní a máme vykouzlit úsměv, i když máme momentálně na duši nějaký bol, vždyť ono bude zase líp, tak proč se mračit. Proč? Co třeba proto, že prostě jen úplně obyčejně chcete. Nějakým zvláštním způsobem jsme si osvojili, že zamračeně se štěstí nedělá, že jedině úsměv a dobrá nálada jsou to pravé ořechové, že permanentní pozitivní myšlení je klíčem ke štěstí. Ale co když je to celé trochu jinak? Nikdo neříká, že se z vás musí stát zapšklá osoba, které se všichni straní, protože je pořád šíleně negativní. Vůbec ne! Ale život není pořád jen zalitý sluncem. Nálady i emoce se nám střídají. Zatuhlý úsměv nic neřeší. Nedokazuje sílu. Sem tam si dovolit NEMÍT NÁLADU, když k tomu mám své důvody, je osvobozující. Nemusíte se za to obhajovat a už vůbec ne omlouvat. K optimismu se nakonec vždycky stejně vrátíte a úsměv se dostaví, ale ne na povel a ne proto, že se to po vás chce.
