Povídková kniha Jablko Michela Fabera – pro všechny čtenáře zamilované do Kvítku karmínového a bílého
Úvodní strany Faberovy povídkové knihy Jablko, která je mnohem útlejší než román, na který zlehka navazuje, jsou vyplněny právě úryvky z dopisů čtenářů, kteří byli více či méně otřeseni závěrem, kterého se Michel Faber ve svém slavném románu Kvítek karmínový a bílý dopustil. Některé tyto úryvky jsou opravdu svérázné, jiné humorné a další chápavě pokorné. Nejen díky nim se tak autor vrací k postavám z naprosto fenomenálního opusu z viktoriánské Anglie, které oživly natolik, že mnohým čtenářům jejich další zamlžené osudy zkrátka nedaly spát.
Ve sbírce povídek s názvem Jablko nás tak znovu navštíví svérázná, ale i citlivá prostitutka Sugar, její spasitel i zatratitel William Rackham, majitel rozsáhlého voňavkářského impéria, ale také Bodley, Emmelína, Clara či Sophie. Autor nás tak jejich prostřednictvím zavádí do časů před nebo po Kvítku karmínovém a bílém, a znovu a znovu si nás podmaňuje svým úžasným spisovatelským nadáním. Rozpomíná se spolu se stárnoucím Williamem Rackhamem nad krásou dní, které mu zpříjemňovala Sugar, hlavní postava jeho života i knihy Kvítek karmínový a bílý:
„Znovu se ve vzpomínkách vrátí do toho odpoledne na levandulovém poli. Na tom dni je něco, co se vzpírá trpkému přehodnocení; klidně by se na něj dala vylít veškerá černá močůvka zrady a mastná špína cynismu, a stejně nic neulpí; ten den zůstává čistý a voňavý. Jak je to možné, po tom všem, co se stalo? Přesto se tam zase vrátí, do dubna 1875, a opět stojí se Sugar na Včelím vršku. Jsou otočení k severovýchodu: v dálce prší a nad tím pásem země se vznáší duha. William se dívá na svou milenku zezadu, rukou si cloní oči před sluncem. Dlouhé sukně šustí ve vánku a lopatky jí vystupují skrz napnutou látku šatů, když Sugar zvedne ruku, aby si zastínila tvář. Vítr zesílí; levandule se pod nimi jemně čeří, jako by on a Sugar stáli na přídi člunu unášeného ve fialovém moři."
Jablko je zkrátka sbírkou povídek podanou čtenáři, který chtěl okusit víc, než je opravdu možné. Michel Faber mu touto knihou přichází vstříc, ale jen do té míry, aby jeho svět plný oživlých postav nebyl nežádoucím způsobem ohrožen. Chce ho nechat dýchat a dojít tam, kde mu bude nejlépe – bez cizích pohledů a pomluv. Pokračuje ve stejném duchu, ale vyhýbá se přílišným nahlédnutím do soukromí, vždyť „to odpoledne v dubnu je fata morgana; nikdy nebylo; je to krásná iluze mihotající se nad kupkou hnoje".