Média jsou všemocná. Tisíckrát si říkáte, že na vás nemají žádný vliv a tisíckrát lžete sami sobě. Každým otočením stránky novin a časopisu, zapnutím televizoru a kliknutím do internetové komunity se vystavujeme tlakům na vlastní představy, jak bych měla vypadat já, moje rodina, mí přátelé, moje práce, koníčky, zkrátka ten jediný pravý svět.
Extrémní prezentace úspěchu a naopak naturalistické zobrazování lidského dna je na denním mediálním pořádku a implantuje do člověka utkvělou představu, že to, co je mezi tím, vlastně neexistuje.
Tak se místo normálního žití vrhají tisíce lidí každý den do boje za oceněním, slávou a sukcesem, aniž by to třeba doopravdy chtěli. A to vůbec ani netuší, že to mohou být oni, kteří po jeho dosažení začnou trpět syndromem podvodníka.
Podle názvu by se zdálo, že se jedná o nějakou poruchu. Ale není to pravda. Jde o osobnostní rys, v obyčejném životě hluboce uložený na myšlenkovém dně, který byl poprvé popsán před 40 lety a od té doby se rok od roku objevuje u stále většího počtu lidí. A ženy jsou jeho hlavními nositelkami.
Co ho vydráždí k aktivitě a udržuje při životě?
MÉDIA, která prezentují na stejné úrovni tvrdě vypracovaný úspěch a jepičí slávu rádoby celebrit.
SOCIÁLNÍ SÍTĚ, kde je člověk se svým životem každodenně konfrontován s obrovskou spoustou lidí, o kterých nic neví, ale jejichž sláva (ať už zasloužená či nikoliv) je mu neustále dávána na odiv.
NESCHOPNOST POPRAT SE S DŮSLEDKY ŠPATNÉ VÝCHOVY, která srazila sebevědomí na nízkou úroveň a vložila do podvědomí špatný vzorec – Z tebe nikdy nic nebude! A to jsi udělala opravdu sama?
MYŠLENKOVÝ STEREOTYP SPOLEČNOSTI, který všeobecně zpochybňuje schopnosti ženy v zaměstnání a při jakékoliv činnosti, která není typicky ženská.
UNIVERZÁLNÍ ZVYK ČECHŮ (hlavně těch neúspěšných), kteří mnohdy pro zdar člověka nemají slova chvály, ale naopak ho podrobí důkladné kritice a zneváží desítkami vytvořených domněnek.
Když se to všechno sečte a přidá se zárodek syndromu, který ve vás dřímá, problém je na světě!
Máte talent a schopnosti, dokonce se vám daří vyniknout, a přesto vám v hlavě neustále krouží přesvědčení, že si to vlastně nezasloužíte? Že za vaše úspěchy může jen štěstí, náhoda, setkání s jiným člověkem, vhodná doba začátku činnosti, ale určitě ne vaše znalosti, dovednost a píle?
Tak v tomto případě by se ještě dalo hovořit o nízkém sebevědomí, které vám nesmyslně hází klacky pod nohy. A to je tedy ten syndrom?
Ne. Je to jen taková základna, která poskytuje živnou půdu pro jeho propuknutí. Hlavní emoce syndromu podvodníka, která smýká člověka z hladiny normálu do hluboké deprese je STRACH, že vaše okolí každou chvíli přijde na to, že to, kde jste a kým jste, není vaše zásluha, ale působení vnějších okolností. Přesvědčení, že švindlujete a klamete šéfa, kolegy, přátele a rodinu, vás pohltí a nenechá na pokoji ani v noci. Budete se iracionálně ujišťovat, že žádný úspěch a zdar si vlastně nezasloužíte, protože vaše přičinění bylo jen symbolické. A je otázkou času, kdy na to přijdou i ostatní.
A tak abyste přebili temný hlásek vašich obav, pustíte se ještě s větší vervou do práce. Nastává druhá fáze syndromu. Perfekcionalismus si s přemrštěnou přípravou na svěřené úkoly bude u vás podávat ruce a obavy vás poženou až na hranici sil. Hlavně aby si nikdo nevšiml, že na to nemám! A když už chybí energie, upadnete naopak do stavu prokrastinace a začnete se práci vyhýbat jako čert kříže. Strach z prozrazení vám pevně sedí v týle a nenechá vás ani vydechnout.
Okolí vás stále vnímá jako úspěšné, ostatní ženy vám závidí a vy se propadáte do beznaděje.
Co s tím?
Pomoc je docela jednoduchá. Stačí vystoupit z kolotoče domněnek a pohledět pravdě do tváře. Jak?
UDĚLEJTE SI SEZNAM ÚSPĚCHŮ A OCENĚNÍ a u každé položky si připište poznámku, co všechno jsem pro to musela udělat. Takový rozpis je důležitým souborem důkazů, který bez problémů vyvrátí každou vtíravou myšlenku vašeho mozku. Záznam si uložte do telefonu nebo si ho připíchněte na viditelné místo a každý den si ho přečtěte.
ZEPTEJTE SE svého okolí, jak vidí vaši práci. Začněte člověkem, který je vám blízký a postupně seberte odvahu otázat se i vašich kolegů a šéfa. Jejich slova si opět zapište a uschovejte. A hlavně se k nim často vracejte.
Pak máte šanci doopravdy uvěřit tomu, jak jste dobrá a váš syndrom se opět uloží do nejspodnějších pater vaší duše. Pokud někdy v budoucnu znovu zaútočí, budete vědět, jak na něj a nemusíte se zbytečně trápit.
