Už nemůžu...
Kamarádka vyhlásila pohotovostní stav. „Už nemůžu, prostě nemůžu!“ vzlykala mi do telefonu. Popadla jsem láhev vína na žal, i kuráž a běžela na autobus. Už v autobuse začala moje naslouchací mise. A že není slušné poslouchat cizí rozhovory? Není, ale když se sami diskutující nerozpakují pořádně šlapat do hlasitosti, tak se to nepočítá.
Naproti mně seděly dvě starší dámy a řešily obě tentýž problém. Prý se obětovaly. Hned mě napadlo pití krve z kozí hlavy, pentagram nakreslený na zemi, otrhané záclony místo šatů a spousta marihuany. Tak jsem si představila jejich akt obětování se, asi nějaká sekta, či co. Jenže ono ne! Mluvily nakonec o něčem mnohem horším a děsivějším. O něčem skutečném. O něčem, co se u mnohých žen dokola a dokola opakuje. Mám velkou obavu, že se to dokonce dědí z generace na generaci. Jednohlasně se ty dámy shodovaly, že se obětovaly pro rodinu. Obětovaly jim všechno. Čas, energii, měly své plány a vykašlaly se na ně, vytvářely doma pohodlí tím, že všechno dělaly samy, pro každého chtěly jen to nejlepší, nic si neužily. A teď? Co že za to mají? Prý nic, notovaly si. Vláčí se denně autobusem s hromadou těžkých tašek, ruce až u kolen, jen aby se rodinka měla. No, smutný obrázek to byl. Dva zlomené, promarněné ženské životy.
Obětovat se
U vychlazené sklenky vína mě pak čekal další, na chlup stejný zlomený ženský život a scénář. Stejná slova, stejné oběti. A přitom moje kamarádka je už úplně jiná generace. Krásná holka, která bývala osobitá, smyslná, plná ostrovtipu a energie. A teď? Jede v těch stejných kolejích, jako dámy z autobusu. Obětovat se, být tady pro rodinu, upozadit sebe a své touhy, plány, zájmy, podstrojovat manželovi a do zcvoknutí se ustarat o děti. Třeba se uhonit a udřít, hlavně, aby se ostatní měli. Tohle ale přece nikdy nemůže fungovat...
A taky že nefunguje!
Je velký rozdíl mezi tím, když o někoho se vší láskou pečujete, protože chcete, než když máte pocit, že musíte.
Chtít pečovat, užívat si to, obdarovávat a mít z toho upřímnou radost jde jen tehdy, když jste sama v pohodě. Když máte něco dávat, musíte zákonitě také někde brát. A to ženy často neumějí. Mají pocit, že všem musí vyhovět, všechno skousnout, vše musí tolerovat a o všechno se postarat. Ale víte, jak tohle samaritánství dopadá? Přestanete existovat. Tak dlouho tady budete pro ostatní, až to úplně rozloží vaši vlastní identitu a ztratíte pevnou půdu pod nohama. Život je fuč, proteče vám mezi prsty a vy začnete litovat. A tahle lítost je pěkně zákeřná. Víte proč?
Protože začnete častěji a častěji okolí citově vydírat. Budete totiž cítit, že už vám teče do bot, všeho je moc a nic ze života nemáte. Frustrovaně tedy začnete trousit letité soudy typu: „Tak já káča tady vařím, peru, uklízím a co za to mám? Starám se, abyste měli, dřu na vás v práci, která mě nebaví a vy takhle? Všechno jsem vám/ti obětovala, porodila dvě děti, byla s nimi zavřená celou mateřskou doma a ty chceš po tom všem, co jsem pro tebe udělala, odejít?“
Žena, která oběti vypočítává, je nakonec opravdu za chudinku. Má pocit, že by se jí za její oběti přece mělo dostávat nějaké vděčnosti, nebo pozornosti. Ale to se nestane. Nikdo nebude vděčný tomu, u koho ví, že si sám sebe neváží. Nikoho nemůžete vydírat oběťmi. Na tuny uvařených obědů a miliardy stohů vypraného prádla si nikdo ani nevzpomene. Nečekejte vděčnost. Začněte si všímat sebe samé a inspirujte své okolí k tomu, aby pochopilo, že budete dávat, ale hodláte také brát.
Inspirujte k tomu, abyste byla milována proto, jaká jste, ne proto, co pro všechny děláte.
Rovnováha
Vše musí být v rovnováze. A jen se zdravým sebevědomím a sebedůvěrou dokážete malé velké věci. Když si uvědomíte svou cenu, ostatní vás budou respektovat. Nebudete se muset doprošovat a obětovávat se. Když se přestanete krájet pro ostatní, ale zaměříte se na sebe, uleví se vám. Sobecké, říkáte si? Ne, ne, na udržování osobní pohody není nic sobeckého. Buďte zase oblíbená šmrncovní holka v pohodě, i když jste matka a manželka. Takže nohy nahoru, kávu do ruky a třikrát hurá péči, kterou začnete věnovat sama sobě, ostatní prostě počkají.
