Spěchám parkem na schůzku a již jdu kvůli dopravní zácpě pozdě. Najednou před sebou asi 50 metrů vidím krásného urostlého pejska československého ovčáka. Byl na vodítku a upřeně mě sledoval. Nestihla jsem ho ani na dálku pozdravit, když svou paní začal silou tahat směrem ke mně a povrkával si (pozn. autora - vrčel blahem). Paní dotáhnul až ke mně a ihned se přitulil. Hlavu mi dal do klína a začal mě vítat jako bychom spolu vyrůstali. Hlasitě si pobrukoval a bylo vidět, že je spokojený. Měla jsem velkou radost za tento jedinečný pozdrav a možnost pejska odměnit za jeho pozornost pohlazením.
"Omlouvám se. Toto normálně nedělá. Nevím, co se děje. Takto ho neznám.” říká paní ihned na uvítanou. A naznačila, že odejde. Pes se ale nenechal odbýt a trval na podrbání. “Hm, tak toto normálně nedělá, aby někoho cizího pusinkoval,” komentovala paní situaci.
Měla jsem zájem se dozvědět více proč se pejsek chová jinak než jej zná paní.
Proč takhle situace nastala?
Byla jsem ráda za možnost se pejskem pozdravit. Paní jsem se představila jako Kouče pro komunikaci se psy. “Jo, no to my žádný problém nemáme a vše je v pohodě.” Tuto její reakci pejsek okamžitě okomentoval svým dlouhým zvavým pohledem na paní a pak mě olíznul. Vypadalo to, jakoby mě prosil “Hele, udělej s tím něco.” Paní byla vnímavá a po této reakci začala pejskovi více důvěřovat. V další větě ihned plynule přešla do povídání o situacích, které nastávají. Pejsek nebyl rád sám, utíkal z oploceného pozemku a doma ničil věci. Proto musel být zavírán do kotce, když odcházela do práce. Při představě této situace se ani jeden necítili dobře. Pejsek se při povídání otočil a nechal se drbat nad ocasem tak, že skoro tancoval.
Musím se otevřeně přiznat, že při takto krátkých setkáních velmi nerada rozdávám rady, co a jak dělat s pejsky tak, aby se parťákům začalo dařit. Univerzální rady člověku mnohdy nefungují. Každé partnerství člověka a psa je jiné, jedinečné a potřebuje jiný přístup. Pro nápravu situace je potřebné se podívat na společné každodenní soužití člověka a psa i jejich vzájemnou komunikaci do hlubších detailů. Příčina chování je většinou ukryta jinde, než se na první pohled může zdát.
V právě odehrávající se situaci jsem v chlupáčovi měla parťáka, který mi napověděl. Svým olíznutím, během popisu správné komunikace, ohodnotil vhodnost mého vysvětlení/nápovědy, co je možné pro zlepšení vyzkoušet. Pejsci většinou cítí separaci v situacích, kdy páníček odchází, jen proto, že se člověk nerozloučí. Prostě odejde. A s pejskem není. Co se děje, tomu pejsek nerozumí. Může to znít možná přehnaně, ale vyzkoušejte sami při odchodu pejskovi v klidu sdělit, že se za nim vrátíte a dejte mu na pár vteřin svou plnou pozornost. My lidé tyto situace nevnímáme až na tak zraňující úrovni jako psi a děti.
“No to jsem nevěděla, že toto pes vnímá až tak. Já myslela, že to chápe.” překvapeně komentovala paní s příslibem, že můj návrh vyzkouší. Pejskovi toto paniččino uvědomění stačilo k potvrzení, že se jejich soužití stane šťastnější a bude se dařit lépe. Obdaroval mě svým děkovným pohledem, štěknul a ihned se začal věnovat pachům kolem v parku.
Připomíná vám tato situace nereálnou pohádku?
Pro mě byla nádherným příkladem toho, jak nám lidem pejsci pomáhají pochopit hodně věcí, o kterých si nejsme v komunikaci či v našem vzájemném partnerství ani vědomi.
Chcete-li vědět více, přijďte na přednášku O tajemství komunikace (nejen) se psy. Získáte na ní více postřehů a informace, které ihned můžete pro sebe uvést do praxe. Vše najdete na www.pespartak.cz.
