Gleid
Gleidshop
Pondělní radost II.
It's never too late

"Pokud se mi podaří dojít k Atlantiku, budu šťastná," říká jedna z členek týmu Poutí k sobě

O jarním slunovratu, 21. března 2019 mezi 9 a 10 hodinou dopoledne, vyrazil z olomouckého náměstí šestičlenný tým svatojakubských poutníků na tradiční 3400 km dlouhou cestu do Santiaga de Compostela. Pět z nich po svých, jeden na vozíku. O tom co je asi čeká, jsem si povídala s poutnicí Hankou Pospíšilovou (35).

Zuzana Šromová

 

Co bylo tím prvotním impulsem, díky kterému jsi začala uvažovat o tom, že se vydáš na Svatojakubskou pouť?

Asi před čtyřmi lety jsem byla na velice poutavé přednášce dnes hodně známého českého poutníka Petra Hirsche. Vyprávěl o své tehdejší životní situaci, kterou bych popsala asi jako vyhoření a o tom, jak se postupně jeho jedinou jistotou stala vidina cesty do Santiaga. V tom jsem se hodně poznávala. Mluvil o prožitku přítomnosti a že ať už tam jde člověk z jakéhokoliv důvodu, tak se o sobě něco dozví.

 

A co se dozvěděl?

V Santiagu prý ještě nic, tak pokračoval dál napříč Evropou a tuhle svoji první pouť ukončil až po dvou a půl letech v Jeruzalémě. Teprve tehdy si uvědomil, co ve svém životě musí změnit.

 

Takže jsi připravená, že když taky nezjistíš nic, půjdeš dál?

Pokud se mi podaří dojít k Atlantiku, budu šťastná, ale co bude dál, těžko říct. Třeba půjdu domů jinudy, pojedu, poletím, vůbec nevím. Ale jdu tam s tím, že se tam stane nebo bude dít něco jiného, než v běžném životě. Že potkám nové, jiné, zajímavé lidi. Ale třeba i zjistím, jací lidé jsou, jestli ještě nejsou tak zkažení, jestli ještě dokážou někomu pomoct. Když pořád kolem sebe slyším, jak svět není v pořádku, tak chci vědět jak to doopravdy je. A doufám, že tak špatný to není. Prostě si chci sbalit koláčky a vydat se do světa, jak to bývá v pohádkách.

 

Původně jsi tedy chtěla jít sama a udělat tak něco pro sebe, ale nakonec jdeš s dalšími pěti lidmi. Jak se to stalo?

Na jednom fóru o putování mně jednoduše oslovila Ivča z týmu Poutí k sobě, jestli nechci jít s nima. Můj záměr byl jít jenom sama s kytarou a mýma splašenýma myšlenkama, ale když mi vyprávěla o tom, co mají v plánu, tak jsem si řekla, že bych mohla přiložit ruku k dílu. Samozřejmě jsem si zpočátku myslela, že půjdu jen ve společnosti někoho, kdo je na vozíku. To až při našem prvním setkání jsem zjistila, že Milan vlastně nemůže dělat nic z toho, co je pro nás ostatní samozřejmost. Takže jsem si tam zrovna vyzkoušela nějakou drobnou péči o něj, hygienu a tak. Jenom přemístit ho na postel mi trvalo asi pět minut.

 

Takže ty lidi vůbec neznáš. Co když se nesnesete?

Každý z nás je úplně jiný člověk, tím pádem to bude trochu průzkum našich schopností socializace. Ale já si myslím, že jsou to všechno dobrý lidi, který se umí vzájemně podpořit a když se něco zvrtne, tak si uděláme holt na pár dní větší rozestupy, abychom měli čas přemýšlet sami nad sebou. A Ivanka bere s sebou i svoji fenku Rezi, tak ta nás ohlídá.

Jinak skvělý dojem na mě udělal Milan. Je chytrej, vtipnej … ta fotka na které jsme ho položili na zadní a pak jako odcházíme a máváme mu, to byl jeho nápad. Jak říká on sám, je to nekuřák, nepiják a nemrava.

 

 

On je takto nemocný už od dětství, že?

Ano, asi do sedmi let se ještě trochu pohyboval, ale postupně téměř úplně ochrnul. Pro mě je tahle cesta vlastně i možností, jak se naučit péči o lidi jako je on a kdo ví, třeba bych jednou mohla cestovat s vozíčkáři, kteří se chtějí podívat někam do světa a potřebují asistentku. Doufám, že toho hodně pochytím od Vendy, která se touhle prací doposud živila.

 

Co na to celé říká tvůj partner?

Vzhledem k tomu, že on ví, jak jsem byla poslední měsíce frustrovaná ze svojí práce (servírku jsem dělala celkem asi 17 let), což nakonec pak vyústilo v touhu vydat se na tu dalekou a dlouhou cestu, tak je teď moc rád, že jsem já ráda, že jsem se k tomu rozhoupala a že se na to těším. Každopádně je pro mě důležitý nejen jako psychická podpora, ale i jako technická pomoc. Kdyby se něco přihodilo na cestě, přijel by mě snad zachránit.

 

Je fajn mít přítele, že?

To ano. (smích) Na něj je opravdu spoleh. Když se tak koukám zpětně, tak jsem se toho rozhodnutí, vyrazit na pouť, odvážila hlavně díky němu. Říkal mi, že jestli to chci, tak mám teď jedinečnou příležitost zažít něco, co už si v budoucnu třeba nebudu moct dopřát, protože už můžu mít nějaké závazky nebo omezení. Ale čím se můj start blíží, tím víc taky pozoruju, jak na nás doléhá smutek z blížícího se odloučení, protože když jsme spolu, tak si dopřáváme samé dobrůtky a stali se z nás celkem spříznění jedlíci, což na nás začíná být docela vidět (smích).

 

Kila navíc se ti budou určitě hodit. Ale máš taky dost naspořeno? Kolik vlastně taková pouť stojí?

No, s penězma je to trošku horší. Mám něco ušetřeno, ale větší část už jsem investovala do výbavy. Od jiného poutníka jsem vyzvěděla, že za čtyři měsíce utratil celkem asi 35 tisíc, což je krásná cena. Spal většinou venku a jídlo si vařil na přenosném vařiči. Takhle by se nám to taky líbilo, ale s ohledem na Milana nám bude cesta trvat o dva měsíce dýl a když se nám nepodaří spát kvůli nepřízni počasí či jiným okolnostem venku, budeme si muset za ubytování zřejmě zaplatit a v dnešní době už je svatojakubská pouť dost zkomercionalizovaná, takže ubytování je čím dál dražší. Pokud vím, ceny za noc se pohybují kolem 20 až 25€.

 

Nad skupinkou s vozíčkářem snad leckdo z obyčejných dobrých lidí přimhouří oko a nechá vás někde přespat i zadarmo, ne?

Pevně věříme, že budeme mít víc štěstí, než rozumu, ale jsme už příliš velká skupina na to, aby bylo pro běžné lidi snadné nás ubytovat. Proto máme Credencialy, to jsou jakési poutní pasy, do kterých budeme na cestě dostávat razítka v kostelích a díky tomu budeme mít snad možnost ubytovat se zdarma nebo za malý poplatek na farách nebo i městských ubytovnách. Tohle ovšem funguje spíš ve Španělsku, tak uvidíme jak to bude fungovat jinde v Evropě. A kdyby se nedařilo, vystrkáme Mildu někam na kopec, schováme se v křoví a počkáme, co se stane. To je samozřejmě legrace.

 

Mohlo by se teoreticky stát, že před koncem cesty dojdou peníze? Máte finanční rezervy?

Vzhledem k tomu že budeme všichni půl roku bez stálého příjmu, vznikl transparentní účet pro projekt "Poutí k sobě", z kterého budeme čerpat peníze na základní potřeby, jako je jídlo nebo střecha nad hlavou. V této chvíli máme od lidí sympatický základ, takže touhle cestou chci určitě poděkovat všem, kteří už přispěli.

Také rozjíždíme projekt na Hithitu, do kterého se chceme všichni zapojit třeba zapálením svíčky pro ty, kteří nemají sami možnost se do katedrály sv. Jakuba dostat, pletením náramků přátelství nebo skládáním písniček. A když budu mít s sebou kytaru, tak kdo ví, třeba něco spadne i do klobouku.

 

Chceš ještě k tomu všemu po večerech hrát?

No jo (smích). Původně jsem stejně měla v úmyslu pojmout celou tu pouť tak nějak hudebně. Že kdybych hrála za jídlo a nocleh, tak bych se i trochu zdokonalila a měla spousty času na skládání svých písniček.

 

Všechno co budeš potřebovat si musíš taky celou dobu sama nést, jak těžké to bude?

Při posledním vážení měla moje krosna 18 kilo, takže jsem to ještě všechno přebrala a stáhla na 15. Oblečení musím brát letní I teplejší, za cestu se prošlapou prý troje až čtvery boty, já si vzala dvoje a když si nevystačím, holt nějaké koupím po cestě. Dál mám v báglu vařič, základní hygienu, spacák, karimatku, nějakou tu lékárničku, camelbag na vodu, trekové hole a každý neseme I nějaké Mildovy věci. Je toho dost, tak jenom doufám, že tu kytaru nebudu proklínat. Jo a solární nabíječku si beru.

 

Budete online?

Ano, Jozef plánuje určitě nějaké živé vstupy. Já asi budu ráda, když budu zvládat řešit svoje základní životní potřeby. Ale taky se budu snažit pustit nějakou tu zprávu, aby se o mně doma vědělo. Jen mě mrzí, že tohle neuvidí moje maminka.

 

Určitě by byla pyšná. Kde všude vás budeme moci sledovat?

Na Facebooku a Instagramu jsme jednoduše jako Poutí k sobě a co nevidět by se měly spustit taky naše vlastní webovky se základním info. Na startu bude regionální ČT a televize Noe by nás chtěla taky pravidelně kontaktovat, ale jak to bude fungovat v praxi ještě nevím.

 

To bude vlastně docela ekologický podnik, že?

To ano, jdeme pěšky, tudíž žádné emise, žádný zbytečný odpad, budeme fungovat s velmi malou spotřebou vody ...

 

… a jídla :) Máš nějakou představu, jak bude probíhat vaše výživa po praktické stránce? Restaurace asi nepřipadají v úvahu.

Prý je optimální nakoupit si na tři dny dopředu něco, co se dá jíst po cestě. Uvidíme. Ale určitě to nevydržíme a taky si zajdem na něco dobrého v nějakém městě. Každopádně se těším na to, že i to stravování bude jiné. Že nebudu jíst z rozmaru, ale z potřeby. Beru si hodně čajů, protože z počátku bude ještě zima, tak abychom si mohli večer dát něco teplého, spíš pro ten pocit domácí pohody. Ten první měsíc bude celkově o zjišťování, jak to všechno bude fungovat. Co nám chybí, co přebývá, co se blbě nese a hlavně jak nám půjde péče o Milana.

 

Milan má vyzkoušeno, že takový způsob cestování zvládne?

On už za sebou má větší cestu po Asii, co vím, ale spíš konvenčním způsobem, se spaním v hotelích a podobně. Pohyb po nerovném terénu po takhle dlouhou dobu ale určitě ještě nezažil. Hlavně pro něj je to teda zkouška odvahy a to největší, co se ve svém životě pokusí dokázat, jak sám říkal. Pár lidí nám třeba psalo, že nemáme k vozíku přídavné kolečko, které by usnadňovalo manipulaci. Kluci Ondra a Jozef mají popruhy, pomocí kterých ho jeden táhne a druhý vozík klasicky tlačí. To budou siláci našeho týmu, kteří budou muset Milana den co den takto vézt celého půl roku a jen těžko si představit, jak náročné to pro ně bude.

 

Jestli je to vůbec realizovatelné...

To nikdo neví, ale ozývají se lidi, že by se chtěli přidat na kus cesty, i jen na pár dní, na týden a pomoct Milana vézt. Třeba právě Petr Hirsch nám už nabídl doprovod. Milan věří, že díky takové krátkodobé pomoci mnoha jiných lidí se to podařit může. Tak snad ti naši kluci v tom nezůstanou sami.

 

Milan je odhodlaný to vydržet za každou cenu?

Myslím, že je.

Taky nesmím zapomenout na Azu s Nikou, které s námi půjdou hned ze startu zhruba tři dny i se svojí dcerkou Valerií, kterou povezou v kočárku. Pak budou fungovat hlavně jako naše velmi důležitá technická pomoc z domova. Budou se starat o webovky, poštu, do nějakého dosahu nám mohou ještě dovézt, či odvézt věci, co možná přehodnotíme po cestě a prostě budou řešit věci, které bychom bez nich horko těžko řešili z pouti.

 

Čím déle tě poslouchám, tím méně si umím představit, že bych se do něčeho tak těžkého pustila.

Což o to, fyzickou průpravu bych měla. Jako bývalá servírka jsem nachodila opravdu hodně kilometrů, účastním se i tradičního pochodu Praha-Prčice, ale tohle bude úplně jiný druh chůze. Bude to pouť, na kterou se připravit moc nedá. Může se stát úplně cokoliv a na tu cestu do neznáma se právě těším nejvíc.

Tak tedy Bueno Camino!

foto-redaktor

Zuzana Šromová

"ryze ženská záležitost"

Zuzana se po absolvování Obchodní akademie živila prodejem stavebního software, v současnosti je ale matkou čtyř dětí, kterým se věnuje na plný úvazek. Jejím celoživotním zájmem je sebepoznání a v posledních letech následuje učení tibetského dzogčhenu. Ve svých článcích se chce vážně i bez váhy podělit se čtenářkami o poznatky a zkušenosti, které přináší život nám, běžným i výjimečným Evropankám.

Profil
Zaujal vás článek?

Sdílejte ho se svými přáteli

← zpět
Podobné články
Je léto, dovolená, láká to někam vyjet, nejlépe k moři. Proč ne? Děti to přeci zvládnou, už jsou samostatné, cestu vydrží i autem a ty zážitky za to stojí. Nebo ne?
3.8.2016
Víte, jak se správně chovat ve společnosti? Kdo první zdraví, podává ruku nebo v jakém outfitu nešlápnete vedle? Pár základních a jednoduchých pravidel a rad najdete v tomto článku.
4.4.2018

Jakápak sebehodnota? Vždyť nic neumíte, nejste v ničem skutečně dobrá, všichni jsou dál a výš, vzhledově to také není na titulku časopisů a snad ve všem máte šílené rezervy. Za životem spíš tak pokulháváte. Ba co víc, snažíte se přece ze všech sil, aby ostatní byli spokojení, ale jste smolař, viďte? Nikdo to dostatečně neocení. Vždycky se pro všechny rozpůlíte, ale vyčtou vám, že jste se nerozčtvrtila. Popisuju teď i vaši řeholi? I k vám je svět tak nespravedlivý? A bude hůř! Jděte k zrcadlu a seznamte se s viníkem. To jen vy takto vnímáte sebe samu. A ostatní svádíte k tomu, aby vás tak brali.

6.5.2019
Co takhle "vyvenčit" vaše malé ratolesti? Máme tip na skvělý výlet pro celou rodinu. Zoologická zahrada v severočeském Děčíně nabízí pohled na mnoho krásných zvířátek a vyžití pro malé i velké.
10.8.2017
Vyhledávání
Překvapení pro vás
O nás
Otestovali jsme pro vás
Najdete nás na Facebooku
Najdete nás na Instagramu
Instagram