Nic tak spolehlivě nedokáže zničit jakoukoliv lásku jako její vynucování. Ne nadarmo jsou ženy, které v sobě mají špetku hrdosti smíchanou s dávkou nedostižitelnosti, nejvyhledávanějšími partnerkami, kolem kterých krouží zástupy zfanatizovaných mužů jako vosy u dobře zralé hrušky. Pravda, některým dívkám a dámám bývá tato schopnost vrozena. Ale je také spousta žen, které si prostě tuto dovednost přikázaly, protože cestou pokus - omyl zjistily, že je to ta nejlepší metoda, jak se chlapovi nezhnusit vlastní vinou.
Na druhé straně existuje početná skupina příslušnic ženského pohlaví, které ještě nepochopily, že vyjádření lásky se musí dávkovat s rozmyslem a PŘEDEVŠÍM S OHLEDEM NA TOHO DRUHÉHO.
Ve vztahu totiž platí jednoduchá zásada: čím více se vnucuji se svými projevy lásky, tím větší budím v tom druhém odpor!
Když se to pěkně sejde a oba partneři ve stejné chvíli mají chuť dávat na odiv svou zamilovanost a bez problémů ji přijímat, je to dokonalost sama. Dnes a denně se ale v párech setkáváme s naprosto jinými situacemi. Kdy jeden má náladu tokat a ten druhý ne. Výsledek?
Oba dva partneři otrávení a na sebe naštvaní. Žena, že její vyznání lásky bylo neopětováno a odmítnuto („TY UŽ MĚ NEMÁŠ RÁD?!“) a muž, že si nemůže pomoct, ale chování ženy je mu v této chvíli protivné až odporné („TEĎ NE! NEVIDÍŠ, ŽE NĚCO DĚLÁM?“).
Kdo z nich má právo být ukřivděný?
Samozřejmě a pouze ten, který o projevy zamilovanosti nestál!
Když partnera pohladím a on s úsměvem na rtu scepení, když ho zasypu polibky a on se vnitřně napne, když mu skočím do náruče a on má najednou naspěch něco udělat, TAK JE MOU POVINNOSTÍ OKAMŽITĚ UTNOU SVÉ POČÍNÁNÍ V ZÁRODKU a přejít na neutrální chování. Když si neuvědomím, že mi můj partner dává nějakým způsobem najevo svou nechuť se mě dotýkat nebo mě přímo odstrčí a já dál umanutě jako smyslů zbavená se na něho věším a dokonce slovně vyžaduji opětování své lásky, sunu se z role partnera do role milostného loudila, žebráka či losera a s úspěšností elitního snipera zabíjím poslední zbytky jeho milostné touhy po mně. Pohoda daného okamžiku se ztratí do nenávratna, ale ještě je šance si svou chybu uvědomit, zastavit své nesmyslné jednání, obrátit vše v žert a v klidu počkat, než se obnoví rovnováha ve vzájemném toužení. Pokud to nechám dojet až do sebezničujícího stádia, ze kterého nemůžu vyjít jinak než citový sadomasochista, zakončím svou lekci vynucování lásky tak, že partnerovi vyčtu, že už mě nemá rád, vypotím výhružku: „Však počkej, až za mnou budeš dolézat ty!“, urazím se a odejdu. Vskutku nedůstojný konec každé dámy!
Když se partner přemůže a proti své okamžité vůli mě obejme, otráví se. To je naprosto přirozená reakce. On má svaté právo se odtáhnout a projevit nechuť ke kontaktu. A JE MOJÍ POVINNOSTÍ TO BEZ SEBEMENŠÍHO STUPNĚ URAŽENOSTI POCHOPIT A ZAŘÍDIT SE PODLE TOHO!
Praxe nepoučených žen (a samozřejmě někdy i mužů) bývá ale jiná a není ani výjimkou zakončit rozepři větší hádkou, ve které se pročistí, kolik stála ta zbytečně koupená blůzička a proč se mokré věci z fotbalu nevytáhnou z batohu hned, jak se přijde domů. Prásknutí dveřmi na jedné či druhé straně by mohlo konečně ukončit naprosto zbytečnou situaci a nastolit klid. To by ale nebyla žena, pokořená ve svém dobrém úmyslu („Vždyť jsem nechtěla nic jiného než pusu!“), ženou, kdyby složila zbraně do klína a nevyrazila na závěrečný boj ve jménu lásky!
A začne se rozebírat, jaký je vlastně ten náš vztah, jak moc se máme rádi a jestli se vůbec k sobě hodíme. Samo o sobě jsou to témata, která by měla být v partnerské komunikaci zakázána pod nejpřísnějšími tresty! Probírat je ale v okamžiku, kdy už na začátku je jasné, že ženě jde o to dokázat, že ona do vztahu vkládá víc (ONA DÁVÁ NAJEVO LÁSKU), že ona má víc ráda (ONA NEJDE PRO POHLAZENÍ DALEKO) a neví, jestli to bude klapat (JEMU DĚLÁ PROBLÉM JI OBEJMOUT), je to přímá cesta do pekla svárů, rozepří a hádek, čímž také celá debata skončí.
To se nemohl ten chlap na začátku přemoct a opětovat pár doteků?
Mohl, ale dobře že to neudělal. Zbytečně by kapal otrávený jed do svého pohárku sympatie, který máme imaginárně ukrytý hluboko uvnitř nás. Protože i v lásce platí to staré známé, že NĚKDY MÉNĚ ZNAMENÁ VÍCE!
