Na základě minulého dílu dnes již víte, co nám přináší umění být v jednotě. Pokud jsme ochotni a schopni se dopracovat k vnitřní jednotě, tak si velmi ulehčíme další komunikaci v partnerství. A to nejen se psy. Náš vztah již potom není o "přetahování” a boji, ale je o spolupráci a partnerském vztahu naplněném lehkostí. V tomto díle najdete skutečný příběh, který je důkazem krásné spolupráce člověka a psa. Video si můžete prohlédnout na youtube kanále " target="_blank">"Kouč pro komunikaci se psy."
Kamarádka mě pozvala na večeři. Sedíme u stolu zabředlé do milého rozhovoru. Najednou se nám do řeči připlete štěkání. „Však si pěkně hrál sám. Proč teď štěká?" ptala jsem se v duchu. Monty, jorkšírský teriér, najednou sedí vedle mne a vzhlíží ke mně s prosebným výkazem v očích. Jeden by si myslel, že si žádá dobrot umístěných na stole tak, jak tomu u pejsků (společenských bytostí) mnohdy bývá. Po krátkém pohledu zjišťuji, že to není touha po jídle. Do mých myšlenek vstupuje kamarádka s vysvětlením: „On chce míček, ale štěká na mě, abych mu ho vyndala z pod skříně. Nechce tam vlézt sám." Jsem zvídavé stvoření a kouč pro komunikaci se psy. Proto mě zajímalo, proč se to tak děje.
Mnohdy věcem, které se kolem nás dějí, nedáváme pozornost. Stanou se pro nás v soužití s pejskem standardní. Nebo je mnohdy přehlížíme jako nepodstatné, protože nám připadají zanedbatelné a neobtěžují nás. Nebo tím, že se dějí opakovaně, tak jsme si na ně zvykli. I v tomto případě se to kamarádce nejevilo jako chování, které zaslouží pozornost jako nestandardní. Monty si vždy řekl, když se mu míček zakutálel pod skříň a ona mu jej pomohla vyndat. Tato situace je pro obě strany velmi pozitivní. Monty požádá o pomoc, kamarádka mu pomůže. Výsledkem je štěstí obou partnerů.
Je milé a chvályhodné, když partnerství mezi pejskem a člověkem funguje na bázi vzájemné komunikace a pomoci. Ale stejně se mi, z nějakého důvodu, nejeví tato situace jako vhodná pro každodenní bytí. Ať již kamarádka dělá cokoliv, tak je vždy vyrušena štěkáním „podej mi míček“. Nejde o to, že by to pro Montyho nechtěla udělat. Ani o to, že to dělá ráda. Ale.... v této situaci se něco jeví jako nesprávné.
Proč Monty štěká? Vzrůstem je malý, a tudíž se pod skříň lehce vejde. Rozvíjím tedy naší diskuzi o této situaci do větších detailů a hloubky svými zvídavými dotazy. Po asi 15 minutové rozpravě se najednou na povrch dostává pravý důvod. „Když byly Montymu asi 4 měsíce, tak se omylem dostal při hře do omezeného prostoru, ze kterého se sám nedokázal dostat ven. Sice tam uvězněný strávil jen pár vteřin, ale na jeho budoucím chování se to projevilo strachem z omezených prostor. I nižší skříňka, pod kterou měl vlézt pro míček, se pro něj stala nepřekonatelným problémem.
Každá nepříjemná nebo velmi náročná zkušenost v psovi i člověku zanechává stopu, kterou si s sebou neseme, a většinou se v budoucnu nějak projeví.
Pro Montyho byla situace v uzavřeném prostoru nepříjemná. Zanechala u něj proto obrannou reakci „nelez do stísněných prostor". Proto si našel způsob, jak vyslat do těchto prostor pro míček svou paničku. Z nevinného štěkání u stolu najednou řešíme s kamarádkou situaci, která je pro Montyho velmi nepříjemná.
Po několika minutách se jeho chování úplně mění. Ukázaly jsme si, jak Montyho správně podpořit, v jaké chvíli a v jaké míře. Za správné podpory kamarádky podané ve správnou dobu a motivací hrou pejsek získává odvahu, roste jeho sebevědomí a sám si vyráží vytáhnout míček z nepříjemně tmavého a malého prostoru.
Jak málo času a energie stačí, abychom podpořili bytosti vedle nás překonat získané bloky?
Dnes již Monty pro míček kamarádku nevysílá. Zvládá to sám. S dávkou vhodné podpory dokázal Monty překonat ukotvený strach. Stálo nás to s kamarádkou jen pár minut času. Náš psí parťák udělal velký kus náročné práce za klidné podpory své paničky. Byl schopen překonat svůj strach a odstranit nepříjemné pocity ze svého žití.
Strach není dobrým pánem žádné situace. Proto se v příštím díle budeme věnovat tomu, jak tento negativní pocit zvládnout.
