Průpovídku „Kdo nepracuje, ať nejí!“, známe určitě všichni a převážná většina lidí si ji bere celý život k srdci. Zaměstnání naplňuje minimálně třetinu našeho denního času a mimo lidí, které jejich práce baví, přináší všem jeden stejný benefit. Peníze.
Hned na začátku se pokuste upřímně odpovědět na dvě otázky:
„Šetříte peníze z toho důvodu, abyste v budoucnu mohl/a pracovat méně?“
„Utrácíte většinu vydělaných peněz, protože chcete, nebo že musíte?“
Odpovědi, které by měly vycházet z pravé podstaty života člověka a uspokojování jeho základních potřeb jsou ANO a CHCI.
Proč ale odpovídáme právě naopak?
O co tu ve skutečnosti běží, když jsou ve hře naše, často tvrdě vydělané, peníze? Je člověk nesvéprávný rozhodovat si o svých financích? Někdo neznámý určuje, co smí a co ne? Na první pohled to vypadá, že osobnost člověka nic neznamená. Ale vysvětlení je jednodušší, než se zdá.
Za vším je jen obyčejná snaha udržet krok s lidmi kolem sebe!
Přestože se naše ego vymezuje proti jakémukoliv napodobování a chce být samo sebou, ať se děje, co se děje, jednoduše ho převálcují obavy z toho, že bychom mohli v něčem zaostávat a ocitnout se mimo skupinu lidí, která už něco má a dává to najevo. Uhranul nás svět bohatých, do kterého nahlížíme třeba přes plot sousedům nebo ho pouštíme do našich domácností prostřednictvím televize, časopisů, filmů či reklamy. Vnitřní strach ukrytý hluboko v podvědomí nás pobízí ke koupi nového domu, auta, ještě lepší dovolené, kupy nepotřebného oblečení, drahého vzdělání pro děti či stále novější techniky, a čekáme, že s nimi vejde do našich domovů radost, štěstí a spokojenost.
Jsou to hlavně média, která se zhlédla v životním stylu lidí vysokého příjmového spektra, a dává nám je na odiv při každé příležitosti. Top život v jejich zobrazení není trávit čas se svou rodinou, zazpívat si s přáteli, jít na procházku, poklábosit s tím divným týpkem ze sousedství, vyrobit něco pro potěšení druhých nebo si jen tak posedět a poslouchat zpěv ptáků. Top život je v jejich podání spousta majetku, nákupy, cestování a párty u bazénu.
Tlak na spotřebitele se stále stupňuje a nutí ho, aby ustavičně držel krok s neustále se měnícím světem věcí. Jeho výsledky jsou zdrcující. Stal se požíračem všech vydělaných financí a času, který zbytečně věnujeme nakupování a trávíme v objetí s technickými vymoženostmi. Namísto štěstí udržuje hladinu naší nespokojenosti stále ve stejné výši a probouzí naši úzkost, abychom obstáli.
Člověk je třtina větrem klátící se! Nebo ne?
Vypadá to tak, že nikdo nechce patřit mezi lidi druhé kategorie, kteří ignorují tlaky společnosti a nenechají se pohltit světem konzumu. A tak místo doby, kterou bychom jako lidské bytosti, zvyklé od pradávna na společnost ostatních, měli trávit spolu a pocit radosti získávat ze vzájemného soužití, což je člověku vlastní, dáváme své drahocenné minuty na oltář majetku. Zatímco před nějakými sto lety se věci, které byly nutné pro život, kupovaly jen v případě potřeby, dnešní konzumní svět, pokud jste mu propadli, vás nenechá vydechnout ani na chvilku.
Hromadíme předměty v chybné představě, že nám jejich vlastnictví přinese libé pocity. Otročíme majetku, a čím více ho máme, tím více se o něj bojíme. A nikdy ho není dost. Jsme jako křečci zavření v kleci, kteří běhají v drátěném kolotoči, aby z něho vylezli, jen aby se nažrali a neumřeli vyčerpáním. A na ty exempláře, opovrhující naskočit do nikdy nekončícího kolečka nabídky – výdělku (ještě hůře půjčky) – nakupování, se díváme skrz prsty.
Pokusme se chybné přesvědčení společnosti změnit!
Když se Fin Petri Luukkainen rozhodl pro experiment na sobě samém a snažil se zjistit, kolik věcí potřebuje doopravdy ke svému životu v současném světě, ustálil jejich počet na 100 nutných a 150 dalších pro radost. Rok změn, který mu zamával nejenom s jeho majetkem, ale s celým žitím, zdokumentoval ve filmu, který velice přesně zachycuje nesmyslnost konzumního života, pramenící ne z potřeby, ale z touhy podstrčené okolím, jenž na nás chce pouze vydělat. Když se jí zbavil, získal nejenom peníze a volný čas, ale otevřel se mu prostor pro zážitky s lidmi, které si ani neuměl představit.
Už vás někdy napadlo si spočítat, kolika věcem říkáte pane?
Možná bude stačit, když otevřete svou skříň nebo vejdete do své šatny. Desítky hadříků, které vás mají dělat šťastné, visí schlíple na věšácích, další desítky jsou uloženy v policích a z důvodu, podle kterého jsme si je všechny kupovali, by nás měly při každém otevření šatníku zavalit pocity radosti a spokojenosti. Nebo máte spíše intenzivní dojem, že nemáte co na sebe? Tak vítejte ve světě konzumu. Záleží jen na vás, do jaké míry mu umožníte, aby se stal vaším neomezeným pánem a vy jeho poslušným otrokem!
