Nedávné jsou časy, kdy cílem rodičů dívky a jí samotné bylo nalézt vhodného ženicha, který by ji dovedl před oltář a slibem manželským by se zavázal starat se o ni a živit ji až do její smrti. Financemi až na výjimky vládli muži, a žena, která zůstala v životě sama, nebo co hůř sama s dítětem, byla vyřazena na okraj společnosti, jež s ní neměla slitování. Také snaha muže vedla jednoznačně ke svatebnímu veselí, protože získání či rozmnožení majetku díky budoucí manželce a touha po dědicovi byly jeho hlavním hnacím motorem.
Láska představovala mnohdy to poslední, co hrálo při výběru partnera roli. Vše změnila až viktoriánská doba, kdy se lidé úspěšně začali přesvědčovat, že zamilovanost je nejdůležitějším impulzem k manželskému štěstí. Přibývajícími roky se díky masívnímu vtrhnutí žen do pracovního procesu a jejich finančnímu osamostatnění objevuje milostné vzplanutí jako ten nejdůležitější faktor, který lidi k sňatku přivádí.
Svatba je starý rituál, který svou magií podporuje spolupráci!
Tisíce let utvářené lidské společenství je protkáno rituálními obřady, které mu přidávají na pevnosti a kráse. Každý z nich vtahuje jednotlivce do skupiny okolních lidí a přináší mu ujištění, že změna, jež prodělal, ho posouvá do jiné úrovně žití, kterou společnost bere na vědomí a uznává. Následující oslava jen dotvrzuje, že člověk zažil něco významného, ať už se jedná o první den ve škole, maturitu, vstup do dospělosti, narození potomka nebo právě sňatek. Svatební emoce, radost, smích i slzy jsou dokladem hlubokého prožitku celého ceremoniálu, který znamená novou cestu také pro rodiče snoubenců, jejich sourozence, děti, přátele, kolegy z práce, sousedy, milence … zkrátka pro všechny, kteří k nim mají nějaký vztah. Jedná se o důležitý psychologický a sociální milník lidské existence, který má také svůj praktický dopad.
Manželství je vnímáno v našich končinách jako vysoce uznávaný ukazatel úspěšného života jednotlivce!
Důvody, kromě již zmiňované lásky, které vedou lidi před kněze nebo úřední osobu, jsou ryze osobní záležitostí, ale nejsou žádným veřejným tajemstvím. Na prvním místě to jsou děti, kterým chceme dát naše společné příjmení. Jako druhé v pořadí přesvědčení, že ve dvou se to lépe táhne. A pak už jde o to nebýt sám, pro peníze, ze strachu, že mě už nikdo nebude chtít, protože jsou naši přátelé ženatí a vdaní, vzhledem k těhotenství, kvůli útěku od původní rodiny, jistotě pravidelného sexu nebo chceme jen někoho zachránit.
Stát více zvýhodňuje manželské páry!
Muž a žena získávají díky svatebnímu obřadu status manžela a manželky, a tím i příležitost zastupovat partnera v běžných záležitostech, získat informace o jeho zdravotním stavu při hospitalizaci, ale také možnost nevypovídat proti němu v případě soudního sporu. Jako rodina mají oba (většinou) s dětmi stejné příjmení a v případě úmrtí jednoho z partnerů je nikdo nepřipraví o dědictví a bude jim patřit vdovský důchod minimálně na jeden rok.
Vdané ženy a ženatí muži žijí déle než jejich svobodní vrstevníci. Jsou klidnější, vyrovnanější a méně trpí psychickými problémy. Člověk, který žije sám, více vzpomíná na minulé negativní zážitky, kdežto manželé raději rozebírají to pěkné, co je spojuje. V případě, kdy se dostanou do vážných problémů nebo onemocní, mají větší pravděpodobnost, že se z toho dostanou, než lidé, kteří dali přednost single existenci.
A co „život bez papíru“?
Varianta soužití „na psí knížku“ v moderní formě do naší republiky vtrhla ve velkém v 60. letech minulého století ze Švédska a Dánska a posledních 20 let získává na oblibě. Muž a žena v takovém soužití jsou označeni jako druh a družka. Je známo, že život na hromádce upřednostňují více lidé mladší, nezaměstnaní, ti nejchudší a zároveň nejbohatší, lidé bezdětní a ti s mnoha potomky. Důvody, které vedou k takovému životnímu rozhodnutí jsou různé. Na prvním místě jde o upřednostnění individuální svobody, která nepotřebuje k trvalému svazku s partnerem posvěcení státu. Na druhém strach, že by případný rozchod byl zbytečně složitý včetně obavy z možných zatajených dluhů, nebo přesvědčení, že stejně s jedním partnerem nevydržím žít dlouho. A v neposlední řadě jistota, že nechci prožít život plný kompromisů, který k manželství patří.
Rozhodnutí vyhnout se svatbě rezonuje napevno v hlavách 12 % svobodných žen a 6 % mužů. Přidávají se k nim lidé rozvedení a ovdovělí, kteří kvůli špatným zkušenostem z předchozího svazku či díky vyššímu věku a špatnému zdraví také ztratili o manželskou instituci zájem.
Z psychologického hlediska je manželství důležitý závazek na hodně let dopředu!
Zatímco papír z úřadu nepředstavuje v žádném případě vstupenku do šťastných zítřků a rozhodně s ním partnera ve vztahu neudržíte, je určitě těžší z něj odejít, pokud všichni známí vás vnímají jako jeho pevnou součást. Také není pravda, že když spolu muž a žena žijí jen tak, musí se více snažit, aby ten druhý neodešel. Krize postihují oba typy soužití. Je ale ověřeno, že manželé je dokáží řešit o něco lépe. Ono je totiž opravdu mnohem složitější se rozvést než rozejít.
Tak co? Svatba ANO, či NE? A jak to máte vy?
