Láska je silnější než smrt
Chemií romantické lásky se už řadu let zcela vážně zabývá americká antropoložka Helen Fisher, působící jako vedoucí výzkumný pracovník Kinsey Institute při Indiana University. Podle jejích poznatků je potřeba romantické lásky tou zcela nejsilnější lidskou touhou, která předčí i tu sexuální a dokonce i samotnou touhu přežít. Pro lásku jsou totiž lidé zcela prokazatelně ochotni obětovat i svůj vlastní život. Přesněji pro nalezení a udržení toho správného partnera.
Přístroje ukázaly, že při úvahách o splnění tohoto úkolu se v lidském mozku aktivují centra zodpovědná za ochotu jít i do značně velkého rizika. Úspěch je totiž odměněn větším množstvím dopaminu, než který se uvolní po dávce kvalitního kokainu. Pro upřesnění - dopamin je neurotransmiter pomáhající mozku vytvářet dostatek energie pro fungování těla, ovládá pohyb, stimuluje srdce, reguluje tok informací a emocionální reakce a umožňuje lidem prožívat pocity vášně a potěšení. Lidé s nízkou hladinou dopaminu trpí natolik, že jen těžko hledají důvod, proč ráno vstávat z postele. Je tedy velmi dobré udržovat se ve stavu zamilovaném, protože náš mozek nikdy nepřestane žádat přítomnost vhodného protějšku a pro nás je jednodušší mu vyhovět.
Stará láska nerezaví
Podle zkušeností některých odborníků na vztahy však stav romantické zamilovanosti může trvat maximálně dva až tři roky, ale spíše méně. Po té euforie mizí a přichází čas lásku uzákonit, než se vztah zcela rozpadne. Zvláště ženám je tato rada často udílena, protože ty obvykle více chtějí vztah udržet a přinést do něj děti. Je však možné aby byla příroda tak krutá a zatížila nás touhou po něčem, čeho nemůžeme nikdy dosáhnout? Tedy po trvale šťastném monogamním soužití, které je možné jen díky neutuchající vášni a romantické lásce? Není to úplně běžné, ale snad každý zná nějaký pár, který vypadá zamilovaně i po dlouhých letech manželství nebo dokonce si sami troufáme označit náš vlastní vztah za stále docela šťastný. Nebo se mýlíme?
Pozorování Helen Fisher, která prováděla pomocí magnetické rezonance, dosvědčila, že lidé kteří se cítí být zamilováni do svého partnera i po deseti nebo dvaceti letech soužití, skutečně nelžou, i když už nesedávají v propletenci na jedné židli. Ty části jejich mozků, ve kterých se romantická láska odehrává, zářily při myšlenkách na partnera stejně jasně, jako u párů zamilovaných čerstvě.
I muži mají své sny
Mužská potřeba trvalé lásky je totiž ještě silnější, než ta ženská. Možná je příčinou fakt, že ženy se dokážou citově realizovat i v jiných vztazích, než jen v těch mileneckých nebo si muži uvědomují daleko silněji, než přiznávají, že pevná vazba se správnou slečnou v podstatně zvyšuje šanci na úspěšnou reprodukci jejich genů. Následná péče páru o potomky pak pokračuje i v další generaci, což zvyšuje jejich šanci na přežití, a proto je pro nás důležité udržovat vztah, který se už osvědčil až do konce života. Popřípadě navázat nový, pokud o partnera z nějakého důvodu přijdeme.
Život ve stabilním páru je pro nás jednoznačně přirozenější a tím méně bolestivý, než samota nebo příliš časté střídání partnerů. Proto pryč s obavami, zamilujte se. Pokud totiž povstane v lidské bytosti touha, tak proto, že existuje reálná šance ji naplnit.
Aktualizováno: 9.1.2023
