Záchrana českých uprchlíků 1938 - 39 aneb pravda o Nicholasu Wintonovi
Ne nadarmo zní podtitul knihy Záchrana českých uprchlíků 1938 - 1939 slovy „Nicholas Winton nebyl sám“. V jeho okruhu totiž stáli jiní, na které však historie více či méně zapomněla, a bez kterých by nebylo tolik zachráněných českých uprchlíků. A vlastně by nebylo ani (nadnesené) slávy Nicholase Wintona. Tato kniha však nemá za cíl jakkoliv napadat Wintonovu osobu, spíše chce vše uvést na pravou míru a představit veřejnosti ty, kteří se na záchraně českých uprchlíků podíleli stejnou či spíše větší měrou, a na které se zapomnělo.
Doreen Warrinerová a její prvotní nápad na záchranu nežádoucích
U zrodu nápadu na záchranu nevinných, ale nežádoucích, byla totiž hlavní hrdinka celé knihy i tohoto úseku dějin, Doreen Warrinerová, postupem času vypracovaná na vědeckou pracovnici. Je to právě ona, kdo za velké pomoci dvou skalních členů britské Labour Party, Davida Grenfella a Williama Gilliese, sestavuje první seznamy potenciálních emigrantů, pracně získává víza a nesedí v kanceláři, ale doprovází vlaky s uprchlíky a pak se vrací pro další, které je nutné rychle dostat do bezpečí. Právě ona se také brzy stává oficiální zástupkyní Britského výboru pro uprchlíky z Československa. Právě Doreen Warrinerová byla stěžejní postavou záchrany českých uprchlíků, ke které se až po jejím impulsu začali přidávat další. Nicholas Winton, Trevor Chadwick, Bill Barazetti, Beatrice Wellingtonová. Ne, Nicholas Winton nebyl sám. Přesto se ale vzdal své dovolené a přijel do Prahy pomáhat „kolu záchrany", které se už díky Doreen nějakou dobu a velmi spolehlivě točilo. Vzal si na starost záchranu dětských uprchlíků, zatímco se Doreen (než dorazili ostatní její pomocníci) musela věnovat především záchraně ideologicky nevhodných – a tedy na životě bezprostředně ohrožených – obyvatel.
Nicholas Winton, Trevor Chadwick, Bill Barazetti, Beatrice Wellingtonová
Jakmile se Wintonovi podaří více se pohroužit do všudypřítomné byrokracie, zvládne do bezpečí vypravit nejméně jedno letadlo plné dětí. Je to pak právě Winton, kdo bývá často zobrazován s malým chlapcem Hansi Beckem, po kterém byl i jeden z letů pojmenován. Také to je třeba uvést na pravou míru. Nejedná se totiž o Wintonem zachráněné dítě, protože let zorganizovala Barbican Mission hlavně pro Židy, kteří byli obchodně pár týdnů v Praze. Tento příběh má navíc velmi smutný konec. Hansovi rodiče zemřeli v koncentračním táboře, Hansi zemřel v ubytovně mise na infekci středního ucha.
Když se Nicholasu Wintonovi začala krátit už tak prodloužená „dovolená", nahrazuje jej v místě působnosti další z neméně důležitých zachránců českých uprchlíků, Trevor Chadwick, otec autora této knihy. Winton si pak ještě vybudoval „organizaci doma", jejímž prostřednictvím pokračoval zejména ve shánění vhodných ručitelů za malé potenciální dětské emigranty.
Ve vypravování Kindertransportů pak pokračuje Trevor Chedwick, který se své práci věnuje mnohem citověji, osobněji. Odbaví minimálně pět transportů. Zajímavý a pochopitelný je jeho pocit z toho docela prvního:
„Byl jsem na svůj první transport dětí ve dvacetimístném letadle hrdý. Všem bylo špatně až na jedno nejmladší dítě, které mi celou dobu klidně spalo na klíně, ale jaksi to nevadilo, pozornost odlákaly papírové pytlíky. Pak jsme se setkali s ručiteli – ti nad tím mým dítětem roztávali a šlo z ruky do ruky a zbylých devatenáct dětí stydlivě odhadovalo, kdo budou jejich noví rodiče, obličeje plné naděje na lásku, které se jim pochopitelně dostane. Když jsem se vrátil do Prahy, byl jsem deprimovaný. Jen dvacet!“
Dalším z důležitých aktérů je Bill Barazetti, který byl po určitou dobu zřejmě pravou rukou Nicolase Wintona, tedy tou v Praze. Povídá se, že organizoval vlaky, dělal pohovory s rodinami a posílal Wintonovi detailní informace a fotografie každého dítěte. Významnou postavou je také Beatrice Wellingtonová, odvážná žena, která si nebrala servítky ani v rozhovoru s gestapem. Díky svým kontaktům i odvážné rétorice pomohla celé řadě uprchlíků. Obdivuhodné také je, že z Prahy odjela až v době, kdy zajistila víza pro docela poslední svěřence.
Jak je tedy patrné, Nicholas Winton opravdu nebyl sám, ač se jeho jméno dostalo jako jediné na piedestal záchrany českých uprchlíků v letech 1938 – 1939. Buďme tak rádi za tuto skvěle napsanou knihu, která nám příběh po příběhu přestavuje všechny, kteří si zaslouží náš obdiv a vděk.
