Václav Hrabě – život tak akorát na jeden tulipán
Český básník Václav Hrabě odešel z našeho světa předčasně a velmi mlád. Zůstaly po něm povětšinou nevydané básně, jejichž část je ukryta právě ve sbírce Blues pro bláznivou holku. Některé z těchto básní opěvují Allena Ginsberga, nejsilnější hlas zahraniční Beat generation, jiné Františka Gellnera, ale taky Bacha, Beethovena, ale hlavně život, přírodu, lásku a jazz. Pravý boom poznávání Hrabětových básní a také jejich přepisu do písňové podoby začíná až po autorově smrti, kdy se z něj začíná stávat legenda. Jeho obrovský talent pro vykreslení obrazů ve verších si získává generaci po generaci, jeho básně jsou slyšet z jeviště i rádia. Poezie Václava Hraběte je živelná. Něžná i vzdorovitá.
Básnická sbírka Blues pro bláznivou holku z tradičního nakladatelství Československý spisovatel je postavena zejména na stejnojmenné útlé sbírce, kterou Václav Hrabě zkompletoval ještě za svého života. K tomuto stěžejnímu jádru knihy jsou pak přidány další básně, z nichž některé nejsou čtenářské veřejnosti dost dobře známé.
Václav Hrabě je básníkem okamžiku. Okamžiku tak akorát pro jeden tulipán. Z jeho básní na vás dýchne tak silně živoucí atmosféra, že vám až bude líto tak předčasně ztraceného talentu. Píše o marnosti válek, kouzlu opilých večerů, smutku ranní reality, píše o moři, noci i o měsíci. Václav Hrabě je básník citlivý a něžný, který nepotřebuje vulgarismy k vyjádření silných prožitků. Je to básník nacházených a poztrácených lásek, básník neonů, sněhu a deště, trýznivě osamocených nocí, teskných rán, vojenských uniforem. Je to básník hořícího slunce, žhnoucích hvězd a popadaných třešňových květů.
Kniha Václava Hraběte Blues pro bláznivou holku je tu pro všechny obdivovatele tohoto velkého a navždy mladého básníka, ale také pro ty, kteří se kouzlo jeho veršů teprve chystají objevit.
Podzimní
Obloha - šedobílá labuť
za teplem k moři odlétá
a v parku zametají slova,
která tu zbyla od léta.
Třesavka reklam v očích zebe.
Letní šlágry už vychladly.
Po řece pluje ztuhlé nebe
pod most podzim zapadlý.
Maličké rudé slunce
se loudá po břehu
jak mince, kterou zítra
už vezmou z oběhu.
Hřeju ho chvíli v dlaních
a dýchám na něj zblízka...
Není to žádná póza!
Ne. Jenom se mi stýská.
A teď tu zlatou starou minci
do vody házím jako vzkaz
(do řeky místo do fontány).
To abys přišel!
I když je podzim!
To abys přišel zítra zas...
Déšť
Na horkých střechách zasyčel déšť
jako když hoří suchá tráva
Promoklá tramvaj odbíjí šest
Na město tiše poprchává
Jdu sama v dešti Za řekou hřmí
Ne nevadí mi zmoklá hlava
Jen se mi zdají bláznivé sny
že prší na město voňavá tráva
Potichu si zpívám
do rytmu deště
náhodná slova
o zmoklém městě
Jdu Nevím vůbec kam
a s každou kapkou
zas znova začínám
Pod polštář dám si až půjdu spát
blues o dešti v němž voní tráva
Snad se mi bude celou noc zdát
že venku tiše poprchává
* * *
A kdybych už měl umřít
chci hvězdy na rakev
a trochu hnědé hlíny
hřejivé jako krev
Na hřbitově ať hrají
houslovou sonátu
v které zní mořské mušle
a slunce pasátů
Tomu kdo bude plakat
maličký kapesník
s mým monogramem dejte
Je to jak památník
Připijte na mé zdraví
nebožtík píval rád
a teď už nechuraví
už nebude mít hlad
Připijte na mé kosti
ať mohou dobře spát
Věřte mi je to k zlosti
teď v létě umírat.