Velké holky nebrečí, přece...
Jistě, a děti nosí čáp a Michael Jackson nezemřel, nýbrž žije na malé české vesnici, kde ve velkém rozjel prodej háčkovaných palčáků. Stejný nesmysl je to, že velké holky nebrečí. Brečí! A jak! Jenže? Neviditelně. A proč? Protože pláč se už přece ani u žen nenosí. Jednak pláč maže make-up a dnes je přece v módě nefňukat, nemít slabosti. Nepochopitelně jsme muže záměrně tak dlouho nepouštěly k našim slzám, až si na ně muži prostě odvykli. Na slzy jsme chtěly být samy. Teď poctivě a upřímně zavzpomínejte, kolikrát jste i vy běžela brečet do soukromí? Takhle vás přece muž nemůže vidět... Žena přece všechno na světě dokáže sama, když si to vezme do hlavy. Nebo si to alespoň naivně myslí. Žena rozdává radost, ale na bolest a smutek zůstává masochisticky sama, a ještě si v něm u zaseknuté smyčky jediné tklivé retro písničky libuje.
Jsme nepoučitelné a nechceme pomoct, podpořit, a nechceme a nechceme tak dlouho, až jsme samy jako zaseknuté desky, které tak dlouho hrály hrály, až prohrály. Naše prosby tedy byly vyslyšeny. A když je toho pak na nás jednou za uherský rok moc a teče po ženské tváři evidentní, přístupný, veřejný proud očistných slz, muž neví, co si s tím počít. Spravedlivě však nutno podotknout, že ani žena neví. Ženě je nepříjemné otevřeně si tady před mužem bulet. A muž zase neví, jestli ji poplácat po rameni, vyprávět vtipy, podávat kapesníky, nebo mlčet. Muž neví a nás to vytáčí. A proto máme ve zvyku říkat, že to a ono muž nepochopí. Že s tímhle nám nepomůže. Že tomu a onomu problému, žalu, citu, muži nerozumí. Nám ženám prý nerozumí. Ale jsme to my ženy, ty tvrdohlavé hrdinky, které neumožní mužům, aby nám podali pomocnou ruku a porozuměli.
Malé velké věci
Objev penicilinu, léčba závažné nemoci, záchrana lidí z hořícího domu, pomoc při autonehodě, dobročinná sbírka, transplantace srdce, symfonie, věda, technika, slavní spisovatelé, úspěšní byznysmeni. To všechno jsou poměrně velké a významné věci, situace, osoby budící respekt. Ale co ty zdánlivě menší drobnosti? Strojvedoucí plného vlaku, který vás někde nevysype, máma, která prosedí vzhůru celou noc s horečkovým dítětem v náručí, démonický motorkář, který oplatí zamávání batoleti v kočárku. Co obyčejná lidská pomoc, respekt, úcta, tolerance, ochota sdílet, prostě jen tak být, když to potřebujete? Jak že to souvisí s velkými věci a s ženským pláčem? Jde o kontrast, o prožitek malých velkých věcí.
Zažila jsem vlastní velmi nepříjemnou situaci. Nekomfortní? Poměrně. Trapnou až na půdu? Ano. Zbytečnou? Rozhodně. Pitomou? Naprosto. Vůbec ne hezkou? Totálně. Absurdní? Sakumprásk. Podceněnou? Bohužel ano. A? Moje školácká chyba nebyla směšná, jako spíš maximálně smutná. Muži, který mi byl v oné situaci tváří v tvář a který mě do trablů dostal, bych nejradši skočila do úsměvu, uštědřila mu pár pořádných facek, titulovala ho výrazy, které vlastně ani neznám. A jak jsem ho tam tak odhodlaně nesnášela, byla plná vzteku a hněvu, přetavily se tyhle pocity v totální hysterii.
A vracíme se na začátek...
Šok, hrůza, strach, panika, obavy, bolest, lítost, zoufalost, vztek, hysterie, děs, afekt, slzy, slzy, slzy. Vzpomínáte? Nikam jsem ale najednou brečet neběžela. Hrdinně jsem mu slzela do očí a těšila se na satisfakci. Tohle mu vrátím, nebude vědět, co si počít! Naprosto mě však odzbrojil. Věděl totiž dobře, co má dělat. Prostě jen být, ale současně řešit to, co já v hysterii nedokážu. Někde vedle mě existovat a vydržet i to, co třeba nechápe.
Nikdy jsem snad na tom nebyla hůř a líp současně, než v tenhle moment procitnutí. Hledáte souvislost? Muž k ženskému pláči přistupuje v našich očích chladnokrevně, bez pochopení. Ale v momentě, kdy my ženy podléháme emocím, muž už pragmaticky přemýšlí, jak nám pomoci. A tak nebuďme nespravedlivé, nechme je čas od času nahlédnout do ženského světa. Neříkejme, že muži neumějí. Dovolme jim častěji dokázat, že umějí moc dobře. Zvládnout nefalšovaný emotivní tajfun opravdové ženy, je kumšt. Velká věc! A tak se u žen přimlouvám za muže. Nechme je dělat tyhle velké věci!
