Ať mě každý slyší
Muži to mají (alespoň v mých očích) jednodušší. Pohádají se, řeknou si otevřeně, co si kdo myslí, pročistí se vzduch a jede se dál. My ženy praktikujeme (většinou) diametrálně odlišné metody. Utvrdily mě v tom zrovna dnes dvě ženy, které se přede mnou hlasitě hádaly na poště (ano, naprosto chápu, že dusná atmosféra na půdě zalidněné pošty a čekací lístek s pořadový číslem 244 nikoho nenaladí na vlnu míru a klidu, ale co bylo moc, bylo příliš). Hádku nešlo přeslechnout.
Asertivita v praxi
Nesouhlas. To je běžná situace. Nejde o nic nenormálního, co by nás mělo rozházet. Ale … jde o to, jakým způsobem se nesouhlas projevuje. Člověk, který nemá cit pro takt a už dopředu ví, že nehodlá ustoupit, dokáže pořádně pokazit den. Je vyčerpávající s někým takovým o něčem debatovat. Většinou vám skáče do řeči, snaží se vás hlasitě přesvědčit o své pravdě a tak celkově s vámi nehodlá vlastně vůbec diskutovat. Potřebuje vás uzemnit a přesvědčit, že jedině jeho stanovisko je správné. Pak je to hádka, diskuze, debata, výměna názorů bez hlavy a paty.
Přesně tak probíhala i zmíněná horká chvilka na poště. Dámy překřikovaly jedna druhou, argumenty doprovázely rozšafná gesta rukama a my ostatní jsme víc a víc horko těžko předstírali, že tam nejsme (co nejsme, tvářili jsme se, že jsme na téhle poště nikdy nebyli, že nikdo nejsme místní a vůbec ani nevíme, že tohle město nějakou poštu má).
A tak mě napadlo … kolikrát jsem se sama chovala stejně? Vypadala jsem u toho taky jako potrefená husa? Rozhodně ano. Tedy směšně, ztraceně a zoufale určitě. A mohla jsem si rovnou na čelo připlácnout nálepku s důležitou informací pro protistranu s nápisem: ne, není potřeba mě zesměšňovat, to teď brilantně dělám sama, díky! Samozřejmě, že každému občas ujedou nervy, ale má tohle pavlačové chování a hulákání velké šance na úspěch? Těžko. Naopak, čím víc křičíte, tím méně je vás slyšet a tím víc dáváte najevo, že jste v úzkých. Urputným překřikováním utvrzujete druhého, že nevíte kudy kam a vybízíte ho, aby si na vás smlsnul.
Jistě se znáte s asertivitou. Slovo je to vznosné, ale jak vypadá v praxi tahle komunikační dovednost při prosazování jiného názoru? Tkví překvapivě v drobnostech:
- Projevte respekt k názoru druhého a dejte tím najevo, že jej nabízíte, ale i vyžadujete.
- Nezvyšujte nepřiměřeně hlas pokaždé, když chcete a potřebujete pozornost protistrany.
- Dejte najevo, že můžete názor změnit, ale ne proto, že se to po vás chce, nýbrž proto, že jste ke změně sami došli.
- Poslouchat není naslouchat, a tak naslouchejte druhé straně, vyslechněte důvody, díky kterým takový názor zastává.
- Nechte druhou stranu vždycky domluvit, váš řečnický čas přijde.
- Neuhýbejte pohledem jen proto, že momentálně čelíte vzteklému výrazu protistrany.
- Hrajte o čas, nevykřikujte každou první hloupost, která vás napadne.
- Chabé argumenty úplně vynechejte, nepřihazujte je jen proto, aby se něco řeklo.
- A srážka s blbcem? Nezapomeňte, že v tom případě je všechno zbytečné. Úsměv, snad soucitné pokývnutí hlavou a čelem vzad.
Ano, od stolu se to dobře radí, souhlasím. Nicméně můžu sama podepsat, že po trošce, byť kostrbatého trénování, je skvělý pocit odcházet z rozepři se ctí. Je sto a jedno vyváznout z hádky jako dáma, než jako uštěkaná umanutá holka, která si doma musí osmkrát zrekapitulovat, co že to zase plácala.