Životní krize provází naše dny všední i sváteční se stejnou pravidelností, s jakou se střídají roční období v mírném podnebném pásu. Lidé na ně nahlížejí různě. Třeba jako na trest, na zkoušku nebo nevítanou změnu. Nelibé pocity, kterými nepohoda zaplavuje naše mozky, člověku ustřihují křídla radosti a berou mu sílu pro boj za lepší zítřky. A jeho blízcí trpí s ním.
Trávit čas s někým, kdo si právě prochází výživnou krizí, je těžké
Ať už jste vázáni k člověku v nesnázích láskou, přátelstvím, nebo obyčejnou solidaritou a touhou mu pomoct, ocitáte se v nezáviděnihodné situaci. Určitě mu chcete vrátit úsměv na tvář nebo alespoň zastavit proud slz či nadávek a hledáte způsob, jak to udělat.
Většinu vět, které v takových situacích říkáme, slýcháváme od malička. Naučili jsme se používat určitá slovní spojení, kterým věříme, že dokáží toho druhého z toho pomyslného dna zvednout. Alespoň na chviličku, když jsme s ním. Ano, na naší účasti a slovech, která pronášíme, opravdu záleží. Některá z nich, ač to na první pohled tak vůbec nevypadá, mohou však srazit lidi v krizi ještě hloub.
Motivační výroky musí rány na duši léčit, ne je drásat ještě víc
Každá správná pomoc začíná vyslechnutím stesků toho druhého. Málokdo má tu trpělivost, aby je doposlouchal do konce a do vyprávění nezasahoval. Zato skoro každý je vystaven vnitřnímu tlaku, že se od něho očekává soustavná podpora nebo povzbuzení. Proto už během nebo určitě na konci povídání zaznívají tyto věty:
„Překonej to!“
Jak kdyby dotyčný nechtěl nebo pro to dělal málo a ještě strašně pomalu. Dáváme mu najevo, že my a ostatní lidé bychom to zvládli mnohem lépe a rychleji.
„Tak to zase až tak velký problém není!“
Popíráme pocity a představy toho druhého naším měřítkem velikostí potíží, které je pro každého člověka individuální. Bagatelizace trápení nikdy nikomu nepomohla.
„Buď rád, že … ti neumírá dítě, neztrácíš zaměstnání, máš kde bydlet … Lidi jsou na tom mnohem hůř.“
Jinými slovy říkáte, že v jeho situaci nemá mít právo být smutný nebo naštvaný, když se ostatním dějí hroznější věci.
„Uklidni se!“
Naprosto zbytečné přání nebo příkaz, které nikdy nikoho neuklidnilo. Právě naopak to člověka postaví proti vám.
„Tak to já bych vůbec nepřipustil!“
Jestliže si nechcete posilovat sebevědomí na úkor člověka v krizi a srazit ho tak ještě o trošku níž, zapomeňte na tuto větu jednou provždy.
„Zavinil sis to sám. Tak teď tady nebreč!“
Není nad to si sednout s člověkem v nesnázích a dát mu ve dvou větách najevo, že v tom zůstal úplně sám a nemá ani právo žádat o pomoc.
„Nech to na mně a za týden máš po problému!“
Řešit za někoho jeho trampoty je chyba všech chyb. Ať je to dítě, rodinný příslušník nebo jen kamarád a známý.
Největším lékem na krize je pochopení a vcítění
Lidé v těžkých časech nečekají od nikoho okamžité řešení své svízelné situace. Mluví s námi, protože od nás potřebují získat pocit sounáležitosti a podporu pro svoje řešení a svůj boj s nepřízní osudu. Čekají, že jim věnujeme čas na sdílení jejich bolesti a poskytneme jim nejenom rady, ale uslyší od nás věty, které jim potvrdí, že je vnímáme a jsme s nimi.
„Pojďme si o tom důkladně promluvit. Mám času, kolik jen potřebuješ.“
„Pomůžu ti s tím!“
„Kdybys cokoliv potřeboval, ozvi se!“
„Nedokážu si ani představit, jak to máš teď těžké!“
„Když si budeš chtít popovídat, jsem tady pro tebe!“
I cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly
Kdykoliv se ocitnete tváří v tvář bližnímu svému, který nemá zrovna dobré životní období, a rozhodnete se mu podat pomocnou ruku, musíte ze svého balíčku řešení vytáhnout ty nejvyšší trumfy. Čas, trpělivost naslouchat a slova pochopení. Na rozdíl od rad, které bychom měli udělovat jen na vyžádání toho druhého, by právě věty plné účasti měly být nejdůležitější hybnou silou vaší pomoci!
