Je rok 1959, mladý Tibeťan netrpělivě čeká na hranicích své rodné země na zprávy z domova. Aby trochu uvolnil své napětí, cvičí v jarním slunci jantrajógu, kterou ho učil jeho strýc. Čelí totiž té nejtěžší lidské emoci - obavě o život svých blízkých.
Desítky tisíc Tibeťanů jsou masakrovány Čínskou lidovou osvobozeneckou armádou ve snaze vykořenit z tohoto svébytného vysokohorského národa jeho specifickou víru, která je hlavním smyslem jeho života. Teprve jednadvacetiletý syn vládního úředníka proto vyhověl naléhavé žádosti své rodiny, aby se do země zatím nevracel. Přicházející zprávy jsou však velmi špatné. Několik jeho příbuzných bylo uvězněno a je tedy zřejmé, že ani on už není ve své vlasti vítán. Reinkarnace Adzom Drugpy, velkého učitele Dzogchenu a inkarnace mysli Lhodug Žabdrung Rinpočheho, historického zakladatele Bhútánu - Chögjal Namkhai Norbu se už ze svých cest domů nikdy nevrátí.
První svůj uprchlický rok stráví v indickém Sikkimu, kde pracuje jako autor a editor tibetských učebnic. Díky vynikajícímu vzdělání se však už v západním akademickém světě stal známým pro svoje rozsáhlé znalosti tibetské kultury a je tedy pozván do Itálie, aby zde pracoval jako vědecký asistent Institutu pro Střední a Dálný východ. Od roku 1962 pak působí jako profesor Orientálního institutu neapolské univerzity, kde vyučuje tibetštinu, mongolštinu a kulturní dějiny Tibetu. Itálie se stává jeho novým domovem a zakládá zde také svoji vlastní rodinu.
Obyvatelé západní Evropy postup Čínské vlády vůči obyvatelům Tibetu ve většině odsuzují a v atmosféře duchovní revoluce konce šedesátých let zájem mladých lidí o kulturu, která je takovým hrubým způsobem ničena, tím pádem prudce roste. Profesor Namkhai Norbu tak přednáší nejen na půdě univerzity, ale i ve svém bytě, kam za ním dochází stále více studentů. Jak sám řekl, byl tím velmi překvapen, ale přirozeně i potěšen, a tak přechází od teorie k praxi a v roce 1971 začíná své žáky učit starobylou tibetskou jantrajógu. Stále však cítí, že by lidem této země, která ho tak vlídně přijala, chtěl dát něco víc. A tak ačkoliv mohl hodně nabídnout, rozhodl se dát to nejcennější, co měl - přísně střežené učení tibetského dzogčhenu.
V roce 1974 tedy zakládá se skupinkou svých studentů první komunitu dzogčhenu i přes zásadně odmítavý postoj některých významných tibetských učenců. Namkhai Norbu je však přesvědčen, že tito mladí Evropané nejen že mají o nauku skutečný zájem, ale že jsou i schopni ji pochopit a úspěšně praktikovat. Navíc čím vzácnější nauka je, tím je důležitější, aby byla předávána, což je v současných podmínkách anektovaného Tibetu jen těžko proveditelné. Komunita se postupně rozrůstá o nové členy a stává se mezinárodní. Důvodem tohoto úspěchu je kromě úsilí Namkhaie Norbuho jistě také samotné učení dzogčhenu, které je prosté jakékoliv religiozity a zabývá se jen tím nejdůležitějším - podstatou lidské existence.
Pokračování příště...
