Zase zoufalé ženy dělají zoufalé věci – už po třicáté
Jakmile se začtete do třicáté knihy Haliny Pawlowské s výmluvnými ilustracemi Eriky Bornové, ocitnete se přímo u zrodu hlavní hrdinky Olgy. Její život vám pak může trochu připomínat osudy dalších ženských hrdinek z úspěšných filmů Haliny Pawlowské, mezi kterými podobnou tematikou vyčnívají zejména snímky jako Můj hříšný muž a Vrať se do hrobu. Stránku po stránce se tak ponoříte do veselého i dramatického příběhu ženy, které nezbývá, než být neustále na lovu. Ženy, která hledá trvalou lásku a štěstí, ale třeba i chvilkovou rozkoš. Zoufalé ženy totiž dělají zoufalé věci... A zoufale chtějí poznat toho jediného, nejkrásnějšího a nejmužnějšího prince, který v nich probudí skrytou vášeň.
„Jel ke mně! Jel tryskem! Určitou logiku to mělo. Bylo mi přece osmnáct, večer jsem měla tančit v místním kulturáku a ještě nikdy jsem nepoznala fyzickou lásku. A bože, tak moc bych ji už chtěla poznat! Vždyť moje tělo celé zduřelo samou touhou, moje hormony mne vymodelovaly tak vášnivě, že na mně nezůstal bez obliny ani centimetr. Nebyla jsem tlustá, byla jsem prostě jen vypolstrovaná očekáváním všech těch budoucích dotyků, průniků a rozkoše."
Kniha je důkladně prošpikovaná láskou i odmítáním, rozkoší i odříkáním, humorem i tragikou. Ostatně umění dělat si legraci ze sebe sama, to je největší plus všech autorčiných knih. Přesně takový humor je osvobozující a umí všechny zdánlivé nedostatky proměnit ve svůdné přednosti. Proto jsou možná knihy Haliny Pawlowské natolik oblíbené – dokážou totiž z každé ženy udělat krásnou a svobodnou duši, která se nebojí vzít si, co chce, bez ohledu na nějaké předsudky. A pokud mají tyto čtenářky třeba problémy s tím největším nepřítelem všech žen – tedy s váhou – i v tomto případě je Halina naučí, jak se jí správně postavit.
„Přímo na Pecce nad Zlatníkovic chalupou si každou zimu Peckováci udělali sjezdovku. Dokonce s vlekem. Uměla jsem na něm jezdit, už když mi byly dva. Vlek mne báječně připravil na budoucnost. Naučil mne totiž, jak pracovat s těžištěm.
To se mi hodí vždycky, když si stoupnu na váhu. Když se totiž nahnu dopředu a natáhnu ruce podél těla dozadu a stojím na špičkách, že vypadám trochu jako skokan na lyžích těsně před odrazem, tak takhle dokážu až minus sedm kilo...
A když se naopak zakloním a veškerou váhu těla přenesu na paty, tak... tak vteřinu před pádem naznak nevážím nic!"
Podobně jako ve filmech Můj hříšný muž nebo Vrať se do hrobu objevují se i zde časem velmi těžkopádné životní linie muže a ženy. Zatímco se žena po slavnostním zpečetění sňatku brzy vžije do (ne)únavné role matky, kuchařky, švadleny, pečovatelky a zkrátka supermanky, muž by se navzdory téměř dokonalému zázemí nejraději vrátil do časů absolutní svobody, nezávislosti a mládí. Nastává tedy klasický paradox, který možná zažila celá řada čtenářek autorčiných knih. Dochází totiž k tomu, že veškerá manželčina péče se nakonec obrátí v její neprospěch, a je tedy načase pustit kořist a vydat se na další lov...
„To bude dobrý..."
Nevěřila jsem, že na konci toho milostného tunelu vidím světýlko. A jednou toho měla Kristýna dost.
„Řveš, jako bys byla jediná na světě! No tak vám to nevyšlo, tak jsi to prostě nezvládla! Tak si našel jinou a mladší a hubenější, no a co?! Vítej v klubu! Ty máš aspoň syna! Já nemám nic! Jen kurz marketingu, ale nezabalím to! I když jsem nestudovala psychologii, tak vím, že se vždycky můžu spolehnout jenom sama na sebe! Že vždycky jde jen o to, co udělám já..."
„No... a co mám teda udělat?!"
Kristýna nevěděla. A tak jsem udělala palačinky.
V podobném stylu humoru, který je pro Halinu tak typický, se ubírá celá kniha. A protože zoufalé ženy dělají zoufalé věci, dočtete se zde o tak zábavných a kolikrát i těžko představitelných příhodách, že se začnete těšit, až je uvidíte na filmovém plátně v plné parádě.
Třicátá kniha s názvem Zase zoufalé ženy dělají zoufalé věci je zkrátka tím pravým koktejlem pro všechny, na které ta osudová láska teprve čeká. Ale také pro všechny, kteří už ji mají po řadě tragikomických životních kotrmelců konečně doma. Je to kniha jemná i dramatická, okořeněná humorem, který si nebere servítky ani ze samotných knihomolů...
„Kdybych vypadala jako ty, tak bych radši umřela!"
I když jsem měla natáčku na ofině celý den, tak ta se mi stejně zkroutila. Do takové elipsičky, jaká je někdy vidět ve filmech pro pamětníky. Okamžitě jsem se proměnila v buclatou šprtku, které nezbyde nic jiného, než aby zašla do knihovny.
Já vůbec nic nemám proti knihovnám. Nejradši ze všech činností právě čtu, ale vždycky, když jsem poslouchala máminy sestry, tak aspoň jedna z nich o nějaké jiné ženě pohrdavě řekla:
„A tý chudince nezbylo nic jinýho, než aby začla chodit do knihovny..."
A pak se moje máma i všechny tety hrozně smály. Nechápala jsem proč.
