Láska k ženám i k domovu posledního básníka ruské vesnice Sergeje Jesenina
Dokud se poezie Sergeje Jesenina nedotýká rebelantství ruské socialistické revoluce, nesou se jeho verše na poklidných vlnách té nejjemnější lyriky. Před vámi tak rázem vyvstává jeho rodný kraj, dům stojící v dětských časech, matčiny vřelé a ustarané dlaně, v dálce u potoka šumí listy větví vrby sklánějící se nad osudy lidí. Síla poezie Sergeje Jesenina tkví v čistotě jeho přírodních obrazů, láskyplném líčení vztahu k domovu, matce i ženám, které propluly jako stíny jeho životem. V době ruského symbolismu a experimentálních obrazů nadpřirozena zářila poezie tohoto jinocha z vesnice jako „psí oči na nebi“. Však jsou jeho básně plné zvířat utrápených lidskou krutostí a zlobou.
„Mystické Neznámo symbolistů, démonizované obrazy moderního města, kosmické vize a katastrofické předtuchy přicházel vystřídat vesnický chlapec, v jehož světě si všechno bylo navzájem důvěrně blízké. Na doškové střeše se myl měsíc tlapkou jako kotě, jívy se podobaly pokorným jeptiškám, básník byl skromný poutník toužící splynout s prostými předměty a barvami krajiny a na scénu přicházela obyčejná zvířata – fenka, které hospodář utopil štěňata, stará kráva snící o telátku, liška s přeraženou nohou… Věci, zvířata, lidé, básník sám nebyli ve službách nadskutečna, nepoukazovali nikam mimo sebe, měli poslání být spolu, mezi sebou, pro sebe navzájem."
Dokud v Jeseninově verších nezvítězily revoluční vášně, hodí se mluvit o opravdové „lahůdce vesnické, lidové nedotčenosti“. Na druhou stranu však, i když poté už píše rebelantské verše chuligána, stále jsou to verše nadmíru kvalitní a krásné. Jen z nich trochu vyprchává ta čistota a nevinnost, kterou záhy střídá vzdor. Ve sbírce Zvony v trávě najdete obojí – verše nadčasové, ale i ty, které spláchl čas. Na nevýslovný talent věčně mladého Sergeje Jesenina se ale hned tak nezapomene, na to je jeho poezie až příliš krásná, čistá a připomínající to dobré v nás.
Všeobecně se má zato, že se Sergej Jesenin po utichnutí jednoho z tradičních bouřlivých večírků oběsil. Vzhledem k nalezeným stopám zápasu v hotelu Angleterre je ale dosti možné, že byl zkrátka odstraněn sovětským režimem. Povídáním o něm, jeho životě i díle bychom ještě mohli strávit notně dlouhou chvíli, možná bude vhodnější nechat za něj mluvit jeho poezii...
Píseň o psu
Tam, kde visí plachta tenká,
za rohoží u vrátek,
sedm štěňat vrhla fenka,
sedm rusých štěňátek.
Do večera lízala je,
zahřívala, laskala,
až pod teplým tělem zkraje
závěj sněhu roztála.
Ale večer, po setmění
– slípky šly už na hřad spát –
přišel sedlák zamračený
do pytle všech sedm dát.
Běžela – a strach ji bodal –
za ním, co jí stačil dech.
Dlouho nezamrzlá voda
točila se ve vírech.
Když se vlekla s hlavou tupou
od rybníka nazpátek,
byl snad měsíc nad chalupou
jedním z jejích štěňátek.
V modré noci čenich zvedla,
táhle vyla do nebes.
Vytepaná luna zbledná
svezla se za černý les.
Chtěla sousto, neví, proč jí
přilét kámen, proč zní smích.
Utonuly dvě psí oči
jak dvě hvězdy v závějích.
***
Zakroužilo listí z tepaného zlata
v zrůžovělé vodě rybníka.
Jako hejno motýlů, když chvátá
vzhůru k nebi hvězd se dotýkat.
Tenhle večer budu mít rád navždy,
žlutý úvoz blízký se mi stal;
bujný čtverák vítr do podpaždí
všechny sukně břízce vykasal.
Z údolí i z duše vane chladem
modrý soumrak jak houf oveček.
Za brankou, tam nad utichlým sadem,
zacinkne a zmlkne zvoneček.
Ještě nikdy jsem tak trpělivě
rozumem se nedal pobídnout.
To bych si přál – podobat se jívě,
svěsit ruce do růžových vod.
Jaké blaho v kupce sladce dřímat,
hubou luny seno sežvýkat…
Kde jsi, kde jsi, tichá radosti má –
nechtít nic, a přesto mít vše rád?
Básnickou sbírku Zvony v trávě si jistě oblíbí všichni ti, kteří mají rádi klasickou vázanou poezii odkazující na vřelou náruč přírody, domova a lásky. Pokud obdivujete obrazotvornost poezie Jaroslava Seiferta či Jana Skácela, její odstíny možná rozeznáte právě i v tomto jemném básnickém díle Sergeje Jesenina.
