Hejty dnešní doby
Dříve se hejtům říkalo rýpání, popichování, kritizování, vylívání zlosti, nebo závist. Dosaďte, co jen chcete. Ale doba pokročila a dnes se každému nesouhlasu, či výtce říká hejt. Alespoň tak nás to učí internet. Přestřelky na sociálních sítích jsou toho jasným důkazem.
Všimněte si někdy, že víceméně každá debata na sítích začíná jako slibná konverzace akademiků. Typické je to pro facebookové skupiny. Někdo vykopne příspěvek, vymáčkne ze sebe základní učivo čtvrté třídy, co se správnosti psaného jazyka týče, a čeká oslavné lajky. A co se nestane? Z očekávání je rázem zklamání, protože se povětšinou dotyčný dočká urážlivých komentářů, všichni ve skupině by to udělali lépe, téměř všichni se začnou hádat mezi sebou, autor příspěvku už šel dávno plakat do polštáře a končí to tím, že správce skupiny vlítne do vlákna s tím, že tady se HEJTOVAT nebude.
A já se ptám, co tohle komu skutečně dalo? Opravdu kovaný pocit uznání pramení z toho, co se líbí lidem, které osobně ani neznám?
Reálný život
Všudypřítomný internet je jen přehlednou ukázkou toho, jak se někomu chcete zavděčit. I když třeba říkáte, že ne. Ale je to přesně tak. Toužíte na někoho udělat dojem, chcete se zalíbit. Kdyby to tak nebylo, proč by na nás denně vykukovalo, že Petr uběhl po karanténě bez přípravy osm kilometrů a že Miluška udělala řidičák napoprvé?
Máme potřebu se blýsknout, abychom ze sebe měli dobrý pocit.
A přesně tak to je i ve skutečném životě. Chceme vyhovět, snažíme se vyjít vstříc, ukázat, že jsme dobří. To je v pořádku, ale nesmíte se ponižovat.
Nepříjemná část uvědomění si toho, že se podbízíte, je ta, když si v sobě musíte udělat pořádek. Když v sobě totiž začnete uklízet, přijdete na zdánlivě ošklivé věci. Budete si pokládat otázky, proč jen se vám nedaří? Proč vás někdo využívá? Proč tolik lidí zneužívá vaší dobroty? Proč, když se tak snažíte se všemi vycházet, zase někdo HEJTUJE a zase podle někoho děláte něco špatně? Hmmm, a co když je to prostě třeba jen proto, že se takovými lidmi obklopujete? Není to tím, že jim to dovolíte? Rozhodně vás nenabádám k tomu, abyste byla zapšklá a nepřístupná ženská, ale copak jste tak málo unikátní, abyste se musela zalíbit všem? Co tak hrozného se stane, když někomu nepůjdete na ruku? No zbavíte se nesmyslných bičů, které nad vámi práskají a vedou k frustraci.
Co vám změna přinese
Víte, co se děje, když se chcete někomu zavděčit, zalíbit se mu? Stavíte ho nad sebe. Pomyslně na něj hledíte, jako na svatý obrázek a děláte se menší, než opravdu jste. Vy jste ta, kdo hledí zespodu. A musíte se jó snažit, aby symbolické poplácání po rameni přišlo. A ono kolikrát, ani přes vaši veškerou snahu, nepřijde. No co se pak nestane? Jste zklamaná a otrávená. Máte pocit selhání. Ale selhala jste opravdu, nebo se tak jen vidíte?
Pamatujte si, že úspěch, jistota v kramflecích, dosažení cílů, splnění vizí, to všechno leží na vás. A ani vyznamenání královny Alžběty vám k tomu nedopomůže. Když si tohle uvědomíte, začnou se dít velké věci. Oprostíte se od vyfantazírovaných závazků a dny začnou být takové, jaké je vy chcete.
Vy a jedině vy rozhodujete o tom, jaký bude den. Ne okolnosti, ne jiný člověk, ne špatné počasí, ale vy. Nekopejte kolem sebe. Jedině vy máte tu moc rozhodnout, jaký dnešek bude. A přesně takhle to bude i ve dnech dalších. Když se nebudete dělat menší, než jste, nebudete se podbízet a ponižovat, nebude váš život ovlivněný tím, jak se někdo jiný, kdo vás měl ocenit, vyspal.
