Socialismus způsobil chladnější výchovu
V roce 1950 u nás vyšla publikace Naše dítě, která se měla stát (a bohužel pro mnohé z nás se skutečně stala) rodičovskou biblí. Nesla návody, rady a filosofii, pro kterou se později vžil široce užívaný termín “studený odchov”. Matkám zatíženým budováním socialismu měla pomoci zvládnout péči o děti v prvních měsících života podřízenou především nutnosti jejich časného umístění do kolektivních zařízení.
Výchova dětí podle těchto instrukcí tak spíše připomínala chov hospodářských zvířat, když doporučovala například krmit kojence podle rozpisu, nereagovat na jeho pláč nebo jej v případě nutnosti plácnout kusem mokrého textilu. V šedesátých letech v Americe dorůstá generace potomků boomers, pro které se vžije označení hippies a která svým naprostým odmítáním tradičních společenských hodnot ukázkově demonstruje důsledky přísné válečné výchovy.
Vřelejší vztah k dítěti je vítaný
V roce 1969 pak John Bowlby a Mary Ainsworthová formulují svoji teorii citové vazby, která zkoumá citové přilnutí malého dítěte k matce a dalším pečujícím osobám. Pozdější navazující výzkumy teorii rozvíjejí a prokazují, že na formování našeho způsobu vytváření a udržování mezilidských vztahů mají zásadní vliv i další osoby, které zasahují do výchovy, ať už je to širší rodina, přátelé nebo učitelé.
Podle této teorie není citová připoutanost k pečující osobě nežádoucí, jak se většina lidí z předchozí generace domnívala, ale naopak se ukázala být stěžejním faktorem při rozvíjení duševně i tělesně zdravé osobnosti. Důvodem pravděpodobně je, že dítě tak může využívat k přežití vyvinutější psychiky svých rodičů, zatímco se jeho vlastní mozek věnuje výuce řeči, osvojování si důležitých dovedností, společenských pravidel a dynamiky komunity a životního prostředí, do které se narodilo.
Jakých se můžeme dopustit chyb ve výchově?
Pokud rodič nebo jiný pečovatel reaguje na úzkostné projevy dítěte normálním způsobem, tj. konejšivým kontaktem, vyvine se u dítěte tzv. bezpečná vazba. Pokud je však jeho chování odmítavé nebo rozporuplné, může se vyvinout některý ze tří typu tzv. nejisté vazby:
-
vyhýbavá vazba vzniká mezi dítětem a rodičem, který své dítě spíše odmítá. Dítě se pak naučí nedávat najevo negativní emoce, tedy křičet nebo plakat.
-
Úzkostně ambivalentní vazba vznikne, pokud je chování rodiče pro dítě nepředvídatelné, tzn. pokud dítě nedokáže odhadnout, jaké jeho chování vyvolá v rodiči negativní emoce nebo pokud rodič či pečovatel v některých situacích naopak vůbec nereaguje. Dítě pak obvykle své vlastní negativní emoce projevuje přehnaným způsobem, což je považováno za typický projev tohoto typu vazby.
-
Dezorganizovaná nebo-li dezorientovaná vazba vzniká, pokud je rodič zároveň zdrojem bezpečí i ohrožení, například pokud je dítě týráno nebo zneužíváno. Takové děti trpí i v dospělosti chronickou úzkostí a jen těžko své chování harmonizují s potřebami společnosti, ve které žijí.
V pokračování tohoto článku v dalším díle se zaměříme na nejběžnější úzkostný typ vazby, prozkoumáme, zda se nás týká a zda můžeme svůj osud změnit k lepšímu.
