Když uměle pohřbíváme české Vánoce
Hádám, že i vy jste už sem tam, a to hlavně na internetu, zaregistrovali ta přesmutná sdělení světu o tom, že lidé se zbláznili, co se českých Vánoc týče. Ježíška jsme prý vyměnili za Santu, věšíme si na všemožná místa červené punčochy, v našich domácnostech znějí americké vánoční písničky, o slovo se hlásí fousatí skřítci a dárky se smrskly na peníze v obálce. Tohle se dočítám v posledních dnech v každém sociálním internetovém zákoutí. Člověk by tak už už málem věřil tomu, že tohle všechno tak skutečně je. Všechny tyto rozohněné příspěvky velmi svádí k tomu, abychom si opravdu mysleli, že české Vánoce jsou minulostí a my si už můžeme jen zoufat nad tím, kam ten svět spěje. Avšak vlastní rozum vám jistě napovídá, že vše není takové, jak se na sociálních sítích prezentuje.
Vše, a Vánoce obzvlášť, jsou takové, jaké si je sami uděláme. Co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému. Co znamenají Vánoce pro jednoho, nemusí totéž znamenat pro druhého. Kouzlo Vánoc tkví pro každého v něčem jiném. Sváteční dny také hodně souvisí s tím, jak jsme byli vychovaní, jak jsme sami sociálně vyzrálí, jak dokážeme mezi sebou komunikovat, či naopak nekomunikovat. Osobní prožití i vnímání Vánoc dále souvisí s tolerancí. Že se někomu líbí extravagantní imitace vánočního krbu? V pořádku. Mám-li sama ten nejvřelejší vztah k českým Vánocům, nemůže mě tato záliba někoho jiného vůbec rozházet. Pokud mě to nějakým způsobem rozčiluje, musím si nejdřív zamést před vlastním prahem a ze všech sil se snažit si odpovědět, proč mi to tak vadí. Snad ze závisti? Nebo protože nedokážu respektovat jiné návyky a tužby, i když se s nimi sama neztotožňuji?
Když tedy mnohočetné komentáře pohřbívají českou tradici našich klasických Vánoc, ještě to neznamená, že to tak opravdu je. Není! Děti před školkami rozsvěcují stromečky a zpívají české koledy, scházíme se na náměstích i návsích, abychom si dopřáli doušek svařáku a také si zapěli nějakou tu koledu, ženy pečou linecká kolečka, vanilkové rohlíčky a balí po nocích i nehonosné dárky, prodejci kaprů škrábou šupiny jako diví, abychom si symbolicky mohli do peněženky jednu přihodit, ve školách se pouští lodičky a pošta ještě stále rozesílá pohledy pana Lady. České Vánoce se tedy nikam neztratily, i když se nám to internet a škarohlídi snaží namluvit.
Tiše a ochotně
Bouřlivé příspěvky o nenávratném vymizení českých Vánoc vypovídají hlavně o přispěvatelích samotných. Hájím-li zuby nehty českou tradici, pak bych z této pozice měla ctít a dodržovat všechny atributy oněch českých Vánoc. Vypravit se tedy například o půlnoci na mši, u štědrovečerní večeře odříkat modlitbu, postit se, rozkrajovat jablko, líbat se pod jmelím, nevěšet prádlo a také třeba nevstávat od štědrovečerní tabule.
Osobně velmi pochybuji, že "zachránci českých Vánoc" vše striktně dodržují. Ale i kdyby nedodržovali, dostáváme se opět obloukem k toleranci a respektu. I české Vánoce si každý děláme po svém. A zpívá-li se: „Tiše a ochotně, purpura na plotně...“, vezměme si příklad z poselství toho kouzelného textu. Tiše a ochotně, pokorně a smířlivě přistupujme k ostatním. Nediktujme nikomu, jaké by Vánoce měly nebo neměly být. Koukejme si užít ty vlastní Vánoce tak, jak to těší nás a ostatním přejme ty jejich, ať jsou třeba úplně jiné, než ty naše.
Sebekázeň závěrem
Víte, i já se vždycky rozohním nad článkem, který se tak trochu naváží do sociálních sítí. Proč? Podráždí mě to pokrytectví. Článek o škodlivosti sociálních sítí je uveřejněný právě na té sociální síti, kterou ale onen článek kritizuje. To je pokrytecké od A do Z. Uveřejněním-li něco takového na svém sociálním profilu, vlastně si naprosto odporuji a říkám tím: „Jojo, sociální sítě, hrůza. No, tak si na tu sociální síť ten článek rovnou i připlácnu, abych šířila osvětu.“ Haha... vnímáte tu ironii?
A i když jsem se dnešními řádky k tomuto pokrytectví snad hodně přiblížila, není to o nic větší průšvih, než když lamentováním nad ostatními, děláme z českých Vánoc mrtvou tradici.
